Snad někdy
Snad někdy
Autor: Corrnny
Elizabeth dokreslovala svůj obraz krajiny. Nebyl nejlepší, ale malování jí bavilo a velice se snažila. Bylo zde mnoho děvčat, stejného věku nebo nižšího věku, jako byla ona. Moc se s nimi neznala, neměla zájem. Jejich učitelka, dá-li se to tak říci, procházela děvčaty a radila jim, jaké dělají chyby. „Ano, tohle se mi líbí, vidíš, jak jsi na něm zapracovala a výsledek je znát.“ Pochválila jednu z dívek. Chtěla vědět, kdo si to zasloužil chválu od jejich jindy tak kritické učitelky. Pootočila hlavu a spatřila mírně červenající se dívku s vlasy jako zralá pšenice. Byly obdivuhodné. Neposedný pramínek, který jí padal do obličeje, zastrčila za ucho. Zajímavá dívka, pomyslela si a dál si hleděla své práce. Po dvou rychle uplynulých hodinách odevzdala ještě nedokončený obraz učitelce.
Příště si s tou dívkou musím promluvit, ale jak. Nebude to hloupé? Přemítala si v hlavě.
„Počkej prosím“ zavolal na ni kdosi. Otočila se a rychle přidržela zavírající se dveře. Ta dívka. „Děkuji, ještě že jsi tu, jinak bych se musela vracet pro klíče.“ Poděkovala s úsměvem. „Jak se jmenuješ?“ pokračovala dál v rozhovoru.
„Elizabeth a ty?“
„Frida.“
„Frida? To je zajímavé jméno.“
„Díky a jestli tě to zajímá, můžu ti hned říct, jak jsem se k němu dostala.“ Nabídla.
„Jo jasně povídej.“
„Moje nevlastní matka přijela do z Mexika do Evropy za prací. Tady se seznámila s mým tátou. Vzali se, měli děti, ale po čase se rozvedli a nevlastní máma odjela zpátky do Mexika. Už ani nevím proč. Táta si pak našel jinou, vzal si jí no a narodila jsem se já. A jelikož se tátovi líbí mexické malířky, pojmenoval mě po jedné z nich, Frida.“ Zakončila svoje vyprávění.
„Aha, tak to je zajímavé. A ona ještě žije? Ta malířka?“
„Ne, už dávno ne…Její příběh je smutný, ale to sem teď nepleťme. Radši mi pověz něco ty o sobě.“
O několik let později
„Frido, po kolikáté ti mám říkat, abys byla potichu?!“ pokárala ji už s jistou mírou nervozity učitelka. Frida zmlkla. „Vidíš, Liz, zase já a ty mě provokuješ.“ Šeptla ještě své spolusedící. A veselé jiskřičky jí zahrály v očích. Jak tenhle pohled Elizabeth zbožňovala.„Cože? Já?“ nedala se. „Elizabeth! Jestli se okamžitě nezačnete věnovat výuce, přesadím vás a zůstane to tak do konce školního roku!“ teď už rozzlobeně vyhrožovala oběma dívkám. Elizabeth se ztišila, nevěnovala však pozornost výuce, nýbrž své spolusedící. Sledovala její ruce. Ty dlouhé prsty, jemná pokožka. Zazvonilo. „No hurá, už jsem myslela, že tahle hodina nikdy neskončí.“ A začala si balit věci roztahané po celém stole. „Jdu si koupit něco k pití, mám hroznou žízeň, jde se mnou?“
„Eh, jasně, jdu.“ Vytrhla se ze svých myšlenek Elizabeth a zastyděla se. Na to by neměla myslet.
„Není ti nic? To tě ta hrozba té učitelky tolik vzala, že jsi od té doby tak potichu?“ houkla na ní přes rameno, když se prodírala davem k občerstvovacímu stánku.
„Ne, prosím tě…“ odbyla jí Elizabeth a snažila se, aby to vypadalo lhostejně.
„Nemáš žízeň?“ vyptávala se Frida, když hltavě vypila půlku lahve. Liz zavrtěla hlavou. Ale mám Frido, mám a velkou….Ani si nedovedeš představit. Sledovala každý její pohyb, když dopila zbytek vody, olízla si horní ret a prázdnou láhev odhodila do koše. Ježiši, co mi to děláš? Zabědovala si pro sebe, když utíkaly zpátky do třídy na další hodinu.
„Ahoj Liz, nechceš si jít někam sednou, musím ti něco říct!“ vzrušeně vychrlila do telefonu Frida. „Ale jo, kam?“
„Tak na rohu u nás, víš kde myslím?“
„Jo tak hned jsem tam.“ A zavěsila. Co mi chce říct? Přemítala. Ještě jí neslyšela aby byla takhle rozrušená. Ale má z toho asi radost…
Vstoupila do kavárny. Očima hledala Fridu. Tak jí ale zpozorovala dřív a zamávala. Už z dálky bylo vidět, jak z ní vyzařuje radost. Přisedla si. „Dáš si něco? Objednala jsem si capuccino.“ „Možná čaj, ale to nespěchá, radši povídej, kvůli čemu jsi mě sem vytáhla.“
„Víš, jak jsem ti říkala o tom vysokém, tmavovlasém klukovi s hnědýma očima.“ ´O ne, tohle prosím ne.´ zaprosila, protože tušila co přijde. „Pamatuji, tak co?“
„Dneska jsem ho potkala, bavili jsme se spolu a on mě pozval na kafe.“ Elizabeth zmizel úsměv ze rtů. „Fakt, no to je super, vidíš….“ Předstírala radost. Frída si však všimla, že se s její kamarádkou něco stalo. „Co se stalo?“ její radost trochu pohasla. „Ale nic, co by bylo, jen mě to docela zaskočilo, ale konečně jsi se dočkala, ne?“
„Mě se nezdá.“
„Opravdu jsem v pořádku, pokračuj.“
„No to je vlastně všechno. Moc se těším, on je tak roztomilý. Minule mi půjčil mikinu. Myslela jsem, že se složím.“ Rozplývala se dál Frida. Elizabeth zadržovala slzy. Nesmí ale začít brečet. To nikdy nesmí!! Bude se ptát a co jí má povědět?!
„Hned jsem zpátky, jen si dojdu za záchod.“ Přerušila Fridin chvalozpěv a zmizela. Zamkla se v kabince. Sedla si na záchod a tiše plakala. Co kdyby tu někdo byl. Jak mohla doufat, že jí má Frida trochu radši než kamarádku. Někdy, když se spolu bavily, vyzněly věty tak….Jak mohla být tak bláhová? Teď bude Frida všechen volný čas trávit s ním a ona….Zůstane sama. Tolik potřebovala někoho. U koho by se mohla schovat, kdo by jí utěšil, když je jí mizerně. A to uměla jedině Frída. A teď?
„Eliz, jsi tu?“ slyšela hlas svojí kamarádky. Rozhodovala se, jestli má mlčet, nebo se ozvat a na něco se vymluvit. Rychle si otřela uplakané oči a vyšla z kabinky. „Tady jsem, bylo mi nějak špatně, asi z toho školního oběda. Byl divný.“ Chvíle ticha.´Řekni něco, prosím řekni konečně něco!´
„Tak to doufám, že je ti lépe. Když to bylo jenom tohle.“ Mluvila pomalu a na druhou větu dala větší důraz. ´Nesmí se nic dozvědět!´ Takhle je to lepší, i když se trápí, ale ona má kluka a také nechce ztratit tak dobrou kamarádku.
„Zítra ve škole, ahoj.“ Rozloučila se Frida. Cítila, že na ní hledí. Se strachem se podívala do těch velkých očí, které měly barvu oblohy před bouří. Vždy je obdivovala. Tu nádhernou šeď. Nervózně se koukla jinam. „Čau…“ odpověděla Fridě a odešla.
Oh, jak nemá ráda vstávání. Nejradši by se překulila na druhý bok a snila dál. Nechce se jí ani do školy. Bude se muset vidět s Frídou. Nejradši by zapomněla na včerejšek a dávala si naděje pořád. Alespoň by měla naději a nebolelo by to. Ale nejde to, musí vstát a čelit tomu. Ve škole se Frida o včerejšku nezmínila. Sice s Liz mluvila, ale cítila, že mezi nimi je jakási bariéra. Vyřešil by to rozhovor, ale na to Elizabeth neměla odvahu. Slíbila si, že se Frída nikdy nedozví o tom, co k ní cítí. Přitom to ani ona sama nevěděla. To věčné kolísání…. O půl roku později „No tak dobře, ale já nemám co na sebe. No to jsem zvědavá, co bych asi měla najít. Jo, no jo, určitě se stavím. Zatím.“ Ach jo, proč se nechala přemluvit, že půjde s Fridou na večírek. Měla tam jít se svým klukem, ale on nějak nemůže. Frida tam moc chtěla a tak přesvědčila ji, aby šla s ní. Mělo to výhodu, že budou zase po delším čase spolu. Přesně, jak Elizabeth předpovídala, trávila hodně času s ním. S ní byla sice taky, ale v porovnání kolik času strávila s tím chlapcem, to nebylo skoro nic. Elizabeth nic neříkala, nic jí nevyčítala, jen se tiše trápila. ´Frida má svůj nárok na život stejně jako já, nemůžu jí nařizovat, aby to změnila.´ A proto dnešní den, i když nenáviděla párty, byl výjimečný, jeden z mála, který může trávit s ní. Byla nezvykle nervózní. Fridu neviděla dlouho, byla na dovolené a pak onemocněla. S Elizabeth mluvila každý den, bylo jedno jak. Byla ráda, že se spolu baví alespoň takhle, ale kdyby se viděly častěji…Zato se svým klukem byla každý den. Věděla to, Frida jí o tom vždycky nepřímo informovala. A tyhle dny, když byla s ním, ale na ní si čas nenašla ji zraňovaly. Pořád a pořád…. „Elis, ahoj! Jsem ráda, že tě zase vidím.“ A objala ji. Nečekala to, protože normálně to nedělá. Přitiskla si jí také k sobě. „Já tebe taky, Fridučo…“ ´Ani nevíš jak moc, tak strašně moc jsi mi chyběla. Frida se na ní škádlivě usmála. Neříkala jí často Fridučo, jen hodně málo. „Nevím úplně přesně, kde je ten dům, ale pamatuji si adresu, takže to snad nějak najdeme.“ „Jo, dobře a kolik je to zhruba cesty?“ „Asi tři čtvrtě hodiny, Anna ale říkala, že je nějaká zkratka, a tou je to o patnáct minut kratší.“ „Aha a víš jí?“ „Ne, ale určitě na ní někde narazíme.“ „Jasně, jako vždycky, co, nějak se to vyřeší.“ Zasmála se Elizabeth. „Trefa.“ Mrkla na ni Frida. „No, mě se to nezdá, že by ta zkratka vedla zrovna tudy, je to les a je docela dlouhý…“ „Ale jiná možnost tu není, musíme jít tudy, protože už takhle přijdeme pozdě. Zkusíme to!“ trvala na svém Frida. Elizabeth ustoupila. Někdy je lepší se nehádat. A to zrovna teď nechtěla, ne dneska. „Aha, takže když jsem se vymotaly z toho lesa, dostaly jsme se k nějaký veřejný skládce, nebo co je to tu.“ „No, tak to asi ta zkratka být neměla, promiň, že jsem tě sem zatáhla.“ Omluvila se smutně Frida. „Ale vždyť to vůbec nevadí, tak jsme si trochu zašly, no.“ Odmítala Elizabeth její omluvu. Neměla se za co omlouvat. „Tak co budeme dělat?“ a přisedla si k Fridě na velký sud. „No, tak to nevím, si zavolám Anně a zeptám se jí, jak odtud ven, jestli to teda bude vědět.“ Vytáhla mobil a začala hledat číslo. Elizabeth seskočila ze sudu a rozhlížela se po okolí. Nic moc tu k vidění nebylo. Všude samé hromady odpadků a zápach. „Hotovo, takže teď se musíme vrátit a na té cestě, co jsme se rozhodovaly se dát doprava.“ „Ok, alespoň, že tak.“ „Ale měly bychom se dostat na druhou stranu, tak to bude kratší.“ „Jo, kratší, to už tady dneska jednou bylo.“ Zamumlala Elizabeth, ale usmívala se. „Jasně, bylo, ale tak když přejdeme na druhou stranu tohohle smetiště, tak se snad neztratíme…“ A začaly šplhat po kupě odpadu. „Fuj, tady to teda smrdí, to jsme musely jít skutečně tudy?“ „Je to kratší, ti to říkám.“ Když už začaly sestupovat, Elizabeth uklouzla na pár odpadcích a spadla. „Sakra, fuj, jsme to mohly obejít.“ Vstala a otřepala se. Chtěla zase pokračovat, když ji Frida zarazila. „Co je to?“ zaraženě se ptala Frida s očima upřenýma na odpadky. „Já nic nevidím.“ „Pojď sem a podívej se.“ Obešla tedy kupičku a postavila se vedle Fridy. Vypadalo to jako nějaké vlasy. Tmavé delší vlasy vyčuhující z odpadků. „Fuj, ani to nechci vědět, čí to je.“ „Ale mě jo, co když je ještě živý?“ a sedla si na bobek. „Frido, nech to tak a pojď.“ Naléhala Elizabeth, měla z toho divný pocit, ale Frida ji neposlouchala. Odhrnula pár odpadků. Už viděly celou tvář. Byla bílá, až namodralá. Na tváři měla jemné odřeniny. Krk byl plný modřin, spíš jedna velká, tmavá šmouha, takový pás, táhnoucí se kolem celého krku. „Frido, to nemá od….zaškrcení, že ne?“ oslovená kamarádka se dívala na to samé místo. Ohmatala krk a párkrát místy přitlačila. „Vypadá to tak.“ A zase si stoupla. „Myslíš, že to máme někomu říct? Jako třeba nahlásit?“ Pohled na trčící hlavu z hromady odpadků Elizabeth děsí, ale nedokáže od něj odtrhnout oči. „Nevím, mě se moc nechce…Radši pojď ať té párty taky ještě něco stihneme.“ Nejistě se zavrtěla. „Jasně, radši jdeme.“ Půl jedenácté. ´Ať je konec, prosím.´ prosila Elizabeth v duchu. Frida byla mírně opilá a tak se smála a smála a určitě nevěděla čemu. Elizabeth seděla už delší dobu v koutě na židli a pozorovala rozjařenou kamarádku. Bylo dobře, že necítila její pohledy. Z nenadání se u rozesmáté kamarádky, která zrovna osaměla, objevil neznámý chlapec. Tak kolem 19 let. Frida se zamračila a chtěla ho odstrčit. Ale on se nedal a nutil ji couvat. Tohle se Elizabeth nelíbilo a šla jí na pomoc. „Nech ji na pokoji, rozumíš?“ rozkázala ostře a postavila se mezi něj a Fridu. Nevadilo jí, že byl o hlavu a půl vyšší. Frída se za ní schovala a stiskla ji rameno. „Ale ale, ona má bodyguarda?“ ostře se zasmál. Když ale viděl Elizabethin odhodlaný obličej udělat cokoliv na ochranu kamarádky, posměšně si odfrkl a odešel. Frida rázem vystřízlivěla a do obličeje se jí vlévala ztracená barva. „Díky, Liz, nevím, co bych bez tebe dělala.“ Elizabeth se jen usmála. „Ale určitě by sis poradila, ráda ti pomůžu znovu.“ Dívky se rozhodly, že půjdou raději domů, bylo už na čase. A Elizabeth ještě netušila kolikrát pomůže znova. A nepůjde to jen o Fridu, ale i o ni. Stály na zastávce. Byla tu sice jedna lampa, která však nesvítila. Takže stály ve tmě, čekaly na autobus a sem tam promluvily. Foukal silný a studený vítr. Frída se třásla zimou, protože věřila předpovědi počasí, takže si vzala jen tričko s krátkým rukávem a na mikinu nebo bundu, jak měla Elizabeth, nepomyslela. „Už by to mohlo konečně jet.“ Ozvala se podrážděně už po několikáté Frida. „Měla sis něco vzít.“ Rýpla si Elizabeth. „No jo, pořád.“ Zabručela rozmrzele. První dešťové kapky orosily zem. „No to snad ne. Ani se nemáme kde schovat.“ Naštvaně se koukla na oblohu. „Ani stříšku tu nemají.“ Elizabeth to nevadilo. Měla na sobě nepromokavou bundu s kapucí. Bylo jí však kamarádky líto, jak tam začínala moknout víc a víc. „Pojď se schovat ke mně.“ Nabídla Elizabeth a rozepnula si bundu. „Ne, to ne díky. Stejně se tam nevejdu.“ „Frído! Chceš moknout a pak být zase nemocná? Jako minule?“ pokárala si. „No jo, mami.“ Vděčně se usmála a přitiskla se k Elizabeth. Svýma malýma rukama ji objala kolem pasu. Elizabeth ještě zapnula zip u bundy, aby neunikalo teplo. Sice s menšími obtížemi, ale podařilo se. Objala ji také a zavřela oči. Vnímala jen Frídu, její ještě pořád zimou roztřesené tělo a její vůni. Bylo to dokonalé. Přijel autobus. Ó sakra, to nemohl ještě chvilku počkat?! Nerada rozepnula bundu, Frída vyklouzla. „Díky, hezky hřeješ.“ A nastoupila do autobusu. Jako ve snách šla Elizabeth za ní. ´Hezky hřeješ?´ Po celý večer, když přišla domů, měla Elizabeth dobrou náladu. Jen kvůli téhle krátké větě o třech slovech. Její radost měla vak brzy pominout a to na dlouhou dobu. |
Elizabeth se vykoupala a sedla si na balkon. Zavřela oči a vnímala jen teplý vítr, který hrál s tričkem o dvě čísla větší, než mělo. V tom zazněla znělka nočních zpráv. Vzpomněla si na Fridu. Vždy se kouká na večerní a noční zprávy. Usmála se. ´hezky hřeješ…´ Bylo najednou všechno tak jednoduché. Takhle dobře ji nebylo, ani si nepamatovala. Ona ji dokáže zvednout vždy náladu. Ale taky zkazit, když je s tím chlapcem. Zahnala ty myšlenky. Dneska byla s ní. Jen s ní.
„Policisté našli po dvoudenním hledání pohřešovaného Rudolfa Heydna na veřejném skladišti opadů v nedalekém lese v okrese…“ Rázem přestala snít. Pomalu, aby to nebylo nápadné vstala ze židle, přešla do obývacího pokoje, sedla si na gauč vedle svého otce a sledovala zprávy. „Od kdy se koukáš na zprávy?“ podiví se otec.
„Frida říkala, že tam bude něco zajímavého, tak proto.“ Dál nikdo nic neříká.
„Pohřešovaný Rudolf Heyden, který byl nezvěstný od sobotní noci, byl konečně nalezen. Dnes podvečer nalezli jeho tělo policisté.“
„Příčina smrti je zaškrcení. Jestli ji způsobilo i něco jiného ukáže pitva.“ Sdělil své poznatky doktor.
„V pátrání po pachatelovi se dál pokračuje. Hrozí mu až pětileté vězení.“ Zakončila policistka.
„Týdenní deště způsobují…“ Elizabeth už nevnímala. Pět let. Co když na ně přijdou? Ona se ho nedotýkala, ale Frida ano. Otisky prstů…zašimralo ji nepříjemně v břiše. Musí si promluvit.
„Ano, já jsem se také koukala. Co když identifikují moje otisky? A zavřou mě?“ usrkla si roztržitě kávy.
„Tak půjdu s tebou.“
„Cože?“
„Když si pro tebe přijedou, tak půjdu s tebou.“
„Neblázni, Elizabeth, proč bys to dělala?!“
„Proto a neptej se.“ Frida jen zavrtěla hlavou. „Tvoje otisky tam nejsou, nemají důvod s tebou něco dělat.“
„Já vím, ale prostě půjdu s tebou. Nějak se do toho namočím. To půjde lehce.“
„Ty jsi blázen, proč to děláš?“ nevěřícně se zadívala na Elizabeth. ´Pro tebe, nechci tu být sama, bez tebe.´ Jen však trhla rameny. „Byla jsem tam s tebou a našla jsem ho já. A už mlč, prosím a neptej se.“ Rázně ji umlčela, když se už zase chystala zaprotestovat.
Za další dva dny
Byly u Frídy doma. Dneska měla Elizabeth přespat u Fridy doma. Bylo něco kolem deváté večer. Byla už tma, vždyť byl taky listopad. Ležely v postelích a povídaly si. Jen tak, občas se smály, až nemohly přestat a břišní svaly už dostávaly křeče. Pak však Frida narazila na téma kluci. Tohle téma nemá ráda. Ano, měla ho ráda, dokud si Frida nenašla kluka a pokaždé se o něm zmiňovala, když narazily na to téma. Elizabeth se smála, kde se to od ní čekalo a předstírala radost. U ničeho jiného to nedělá. Nikdy se nepředstírá. Před Fridou ne. Ale v tomhle směru musí.
„A co ty? Nemáš někoho vyhlídnutého? Nechceš někoho?“ ´Ano, tebe.´
„Ale jo, našel by se.“
„Fakt? A kdo je to?“
„Neznáš.“ ´Nechci ti lhát.´
„Třeba jo.“
„Věř mi.“ ´Už zase.Nechci…´
„A chce tě?“ ´Kéž by.´
„Nevím.“ ´Konečně pravda´
„Tak ti přeji, ať ti to vyjde.“ Usmála se Frida.
„Díky. Snad někdy…“ ušklíbla se Elizabeth.
„Frído, pojď dolů. Je tu policie a shání se po tobě.“ Nakoukla ze dveří Fridina matka. Její tvář chytala bílou barvu a vypadala poněkud vystrašeně. Elizabeth viděla, jak Frída ztuhla. Malátně vstala z postele. Elizabeth vstávala také.
„Nechoď.“
„Proč? Já jsem ti svoje řekla. A na tom trvám.“ Frida ji nechala a v koutku duše byla ráda, že není sama.
Na prahu dveří stáli tři policisté. Vysocí a docela pohlední mladí muži. Tyhle myšlenky však Frida ani Elizabeth neměly. Bály se. Těžko říci, kdo víc.
„Jste Frida de Alba?“ ostře si jí změřil jeden z mužů.
„Ano, proč?“
„Jste obviněna z napomáhání při vraždě. Máte právo nevypovídat, cokoliv řeknete může být u soudu použito proti vám.“ A než se Frida nadála dva muži ji otočili, spoutali a odváděli do auta.
„Já jdu s ní. Byla jsem celou dobu s ní.“ Zavolal za nimi Elizabeth a rozeběhla se za nimi. Nejdřív se rozhodovali, mají-li uvěřit, pak však svolili a s oběma dívkami odjížděli pryč. Jen Fridina šokovaná matka zůstala stát němě na prahu dveří.
Na stanici se Frida a Elizabeth rozdělily. Oni je rozdělili. Vyslýchali nejdříve Fridu. Elizabeth jen čekala až přijde na řadu. Frida tam byla dlouho. Její nervozita rostla s každou minutou, kterou Frida strávila za těmi dveřmi. Pak někdo konečně vyšel. Ale bez Fridy. „Odvezu vás domů, vaši kamarádku si to ještě necháme.“
„Ale, já tu chci také zůstat. Říkala jsem vám přeci, že jsem byla s ní. Všude.“
„Ano, to jsme slyšeli. Přijedeme si pro vás zítra.“
„Chci ji vidět.“ Muž se zavrtěl. Znejistěl. „Chvíli, malou chvilku a pak půjdeme.“ Přesvědčoval dál Elizabeth. Muž ještě chvíli přemýšlel, ale pak jak Elizabeth čekala, svolil. „Pojď se mnou.“ Vedl ji krátkou chodbou. Vešli do masitých dveří. Byla zde malá místnost. Dlouhý stůl, na něm pár přístrojů. A pak skleněná stěna a za ní židle, stůl a..Frida. Seděla za stolem, v obličeji bledá a vyděšená. Elizabeth nečekala, až jí to dovolí a okamžitě se vydala za Fridou. „Co tu dělá? Neměla už být doma?!“ ozval se ostrý ženský hlas. „Ano, měla, jenže ji chtěla ještě vidět…“ Dál už Elizabeth neslyšela. Frida zvedla hlavu, aby se podívala kdo ji jde zase vyslýchat. Když však viděla, že je to Elizabeth, vyskočila ze židle a běžela k ní. Pevně ji objala. „Eliz, bože Eliz, já tě tak ráda vidím.“ Mumlala Frida a dál tiskla svoji kamarádku. Elizabeth ji hladila po vlasech. „Frído, jak s tebou zacházeli? Neudělali ti nic? Jestli ano, tak si to s nimi vyřídím a je mi jedno kdo to je.“ Poodstoupila od ní Elizabeth a sjela ji pohledem od hlavy až k patě. Frida se poprvé pousmála. „Ne, nic. Jsem v pořádku. Jen na mě křičeli.“ Zase zesmutněla a její obličej nabyl popelavé barvy. „Já jsem nic neudělala, Liz, víš to, že?“ A v jejích velkých šedivých očích se objevily první slzy. „Samozřejmě, že to vím, Frido, vím to.“ Zase ji objala. „Bojím se. Já nechci, aby mě zavřeli, Elizabeth. Bojím se jich.“ Vzlykala. „Já jsem tu s tebou Frido. A vždy budu. Nedostanou tě tam. Nezavřou tě. Ty jsi nic neudělala, a taky jim to dokážeme, jasný?“
„Jasný…“ zalykla se. „Děkuji ti, Elizabeth, že jsi přišla. Jinak bych to tu nezvládla.“ Zašeptala Frida. Elizabeth ji zase pohladila po vlasech.
„Tak dělej už. Jedeš domů, mladá.“ Zavolal na Elizabeth ten muž.
„Musím jít, Frido. Zítra se vrátím, co nejdřív. Ano?“
„Dobře. Budu tě čekat. Přijď prosím.“ Stiskla ji ruku.
„Samozřejmě, hned jak to bude možné.“
„Tak brzy ahoj.“ Pustila její ruku a odcházela. Radši se už neotáčela. Kdyby se otočila, už by nedokázala odejít. Pohled na zničenou Fridu ji drásal srdce. Nechala se odvést do auta. Zastavili před Fridinym domem. Odvedl ji dovnitř, tam povyprávěl co se stalo a zase odešel. Elizabeth nevnímala. Nic a nikoho. Přes sebou měla pořád obraz popelavě bíle Fridy. ´Proč tam nejsem já? Proč ona? Nezaslouží si to. Já jsem ho našla a ona za nic nemůže. Jen zkoušela jestli žije a kdyby ano, zachránila by ho a stal by se z ní hrdina. Takhle byl mrtvý a ona teď sedí ve vazbě. Ironie osudu.´zle se ušklíbla. Potom byla nucená převyprávět celý příběh, jak se našly toho mrtvého člověka. Byli tu už i Elizabethiní rodiče. Všichni byli bledí. Asi to bylo od ní sobecké, ale teď ji vůbec nezajímali. Po hodině, při které Elizabeth nevnímala co se děje, se její rodiče rozloučili s Fridinou nevlastní matkou, a i s ní odešli. Doma se Elizabeth ani nesprchovala, jen se převlékla do pyžama, houkla na rodiče dobrou noc a zalezla do postele. Myšlenky jí však nedaly usnout. Pořád myslela na Fridu. Přála jí, aby se vyspala. Zahodila všechen strach a úzkost, usnula a aby se jí zdálo něco pěkného. Únik od všeho. Tolik jí to přála. Ale věděla, že to ovlivnit nemůže. Myšlenka zbloudila jiným směrem. Překulila se na druhý bok. To je sobecké, jak ji to teď mohlo napadnout. Frida je na tom tak špatně a ona? Zachmuřila se. Jedno se jí ale vyjasnilo. Alespoň pro tuto chvíli. Frida je kamarádka. Ano, nic víc. Cítila se však zvláštně. Jako by se v ní vytvořilo prázdné místo, které tam předtím nebylo. Předtím, když Fridu vnímala o něco víc než jen kamarádku. Povzdechla si a konečně usnula.
Po probuzení se jí skoro okamžitě vybavil včerejšek. Ach, ta sladká vteřina nevědomosti byla pryč. Sáhla pro mobil a zkontrolovala hodiny. Půl páté. Spala jen čtyři hodiny. Přesto se vyhrabala z postele, oblékla se, napsal rodičům vzkaz, kdyby se náhodou probudili , vzala si kousek koláče, který tu ještě od včerejška ležel, s ničím jiným se nechtěla zdržovat a vyrazila na kole na policii. Nebylo to daleko. Asi čtvrt hodiny na kole. Při cestě konejšila kručící žaludek ukusováním koláče.
Zamknula si kolo a vstoupila zabušila na dveře. Vůbec netušila od kdy mají otevřeno. Někdo tam ale hlídat určitě musí. Bušila dál a začal se i dovolávat. Po hodné chvíli uslyšela přibližující se kroky. Klíče zachrastily v zámku a otevřel ji ten policista, který ji včera vezl domů. „Co tu děláš tak brzy? Víš kolik je hodin?“ zabručel.
„Něco kolem páté, já vím. Ale jdu za kamarádkou, slíbila jsem jí to.“
„To je hezký, ale návštěvní hodiny ještě nezačaly.“ Odbyl jí policista a pokusil se zavřít dveře. „Tady nic takového není.“ Zaprotestovala Elizabeth a opřela se do dveří. Policista si povzdechl. „Tak ty nedáš pokoj?“
„Dám, až mě pustíte dovnitř.“
„Dobře, ale jestli mě za to vyhodí, tak si mě nepřej.“ Zamrmlal ještě když kolem něj svižně proplula. Odvedl ji do, dalo by se říct pokoje, kde ještě pořád spala Frida. Elizabeth se posadila vedle k posteli a pozorovala spící Fridu. Vypadala klidně, jen se trochu mračila. Po půl hodině se Frida probudila. Rozepsala zamžourala na Elizabeth. „Liz? Jsi to ty?“ okamžitě se probrala. Elizabeth vstala a sedla si k ní na postel. „Ano, já osobně, jestli to nevadí.“ Ze široka se usmála.
„No ještě se ptej, jestli mi to vadí.“ Šťouchla do kamarádky Frida. „Jak dlouho už jsi tu?“ vyzvídala Frida a sedla si také.
„Jen chvilku, vzbudila jsem tě, co?“
„Ne, ani ne, jsem ráda, že jsem vzhůru. Jak jsi se vyspala ty?“
„Ne moc dobře, ale ještě to šlo. Kdy budou pokračovat ve vyslýcháni, nevíš?“ Frida posmutněla. ´ Že jsem radši nedržela pusu.´zanadávala si Elizabeth v duchu.
„Nevím, ještě mi nic neříkali.“
„A prý si mě dneska poslechnout taky. Co jsi jim říkala?“
„Pravdu, co jiného.“ Frida vyprávěla a Elizabeth jí pozorně naslouchala. V hlavě však vymýšlela plán, jak se do toho nechat zatáhnout. To se Fridě určitě nebude líbil, ale takhle to nechat nemůže. Jestli půjde Frida, ona taky. Tak to prostě musí být.
Události za následující týden.
Elizabeth se ještě ten den podařilo namočit se do zločinu, jak měla v plánu. Začal soud. I když měly děvčata docela schopného právníka, nakonec prohráli a soud jim udělil dva a půl roku nepodmíněně. Vlastně měly štěstí, jelikož nejsou plnoleté, dostaly o polovinu méně.
První den ve vězení
Celu měly společnou. Naštěstí. Byly tam dvě postele, každá na jedné straně pokoje a to bylo vše. Jen malé zamřížované okénko vpouštělo do cely trocha čerstvého vzduchu. Elizabeth zamířila k jedné posteli a sedla na ni. ´Tak tady budeme trávit následující dva roky.´Nevypadalo to tu tak hrozně. Ve dveřích zachrastil opět zámek. Přivedli Fridu. Musela se trochu zdržet, protože neměli číslo jejího oblečení.
„No to je teda úroveň. Ani moje číslo oblečení tu nemají. Ts.“ Durdila se na oko Frida. Elizabeth se na ní otočila. Ztuhla. Ve dveřích stála Frida, na sobě o číslo větší vězeňské oblečení, všechno to na ní plandalo. Svoje zdravé blonďaté vlasy měla rozpuštěné. Splývaly ji přes ramena až k pasu. V obličeji naštvaný výraz. Vypadala tak roztomile.
„No co se culíš, Liz.“ Dala si ruce v bok. „Eh, ne…jen…“ zakloktávala se. Nevěděla honem co říct. „Jen?“ povytáhla jedno obočí Frida a zkoumavým pohledem se zadívala Elizabeth do očí. Uhnula očima a zčervenala. „Jen že jsi se tak rozčilovala, tak mě to pobavilo.“ zamluvila pravdu. ´Přece jí to neřeknu. Co by si o mě pomyslela…´
Frida se jen zasmála a lehla si na svojí postel.
„Liz? Můžu se tě zeptat na něco?“ Oslovená trochu znervózněla. Tyhle otázky neměla vůbec ráda. Nevěděla co přijde a nemohla se dopředu připravit odpověď na případnou nepříjemnou otázku.
„No jasně, ptej se.“ Řekla i přesto.
„Proč jsi se do toho nechala zatáhnout, když jsi teď mohla v poklidu pokračovat na střední, dodělat jí…A místo toho ztratíš dva roky, zkoušky budeš muset dělat znova a všechno se zkomplikuje, proč?“ zadívala se na Elizabeth. „Proč Liz?“
Chvilku se zamyslela nad odpovědí. „Stejně jako ty, Frido, ty to taky budeš muset dělat všechno znova. Takže na tom nesejde.“
„Na tohle jsem se neptala, nezamlouvej to.“ Aha, takže tohle nevyšlo.
„Protože…“nadechla se. „Protože si nedovedu představit, že bych tu byla bez tebe celé dva roky a půl. Sama. Nikdo by vedle mě neseděl a pořád mě neotravoval…“ vyrukovala s pravdou a při poslední větě se zakřenila. Frida se také trochu pousmála, ale pak zvážněla.
„Takže to jsi sem šla jenom kvůli mně? Abys byla se mnou?“ ´Sakra, proč se takhle ptá??´Elizabeth nevěděla, jak na tohle odpovědět.
„Jo a ještě. Já jsem ho našla. Na tom smetišti, takže si to zasloužím.“
„Ach jo, to jsi pořád stojíš za svým, že?“ povzdechla si Frida. Elizabeth s pobaveným úsměvem přikývla. Byla ráda, že nemusela přímo odpovídat. I když určitě nebylo moc pozdě, Frida se omluvila, že je unavená, přetáhla přes sebe deku a za chvíli usnula. Elizabeth chvíli poslouchala její pravidelné a pro ni uklidňující oddechování a za chvíli také usnula.
Stála půlkruhu jakýchsi mužů. Byli zvláštní. Všichni stejně oblečení. A všichni, až na jednoho ji obklopovali ze zadu.
„Tak koho ti jenom vybereme?“ bavil se ten muž a chodil řadou lidí. Poznávala v nic své přátelé, rodinu, známe. Elizabeth věděla, že bude hrát hru na buď a nebo. Teď ji vybere jednoho člověka a k němu pak dalšího. Ona se bude muset rozhodnout, kterého nechá žít a kterého zabijí. Hlavu měla sklopenou k zemi. Snažila se na nic nemyslet. Tiše doufala, že nevybere Fridu, která byla mezi nimi. „Tak třeba ty.“ Ukázal konečně. Ano, byla to Frida. Mlčky se postavila na kamennou dlažbu metr před Elizabeth. Stály naproti sobě v kruhu. Každá na opačném konci.
„Máš deset vteřin na rozmyšlenou, když si nevybereš, ztratíš oba.“ Oznámil jí ještě podmínku kruté hry. Muž pokynul rukou a do kruhu vešel první člověk. Poznala starého spolužáka. Vycházela s ním, ale moc v lásce se neměli. A když si měla vybrat mezi ním a Fridou.
„On.“ Do chlapce vyšlehly černé blesky a zmizel. Takhle to probíhalo dál. Elizabeth začala panikařit, protože se dostávali do jejich nejbližších. Její otec.
„To nemůžete!! To nejde…“ ohlédla se po mužích. „Osm, sedm, šest..“ odpočítával nemilosrdně.
„On.“ Zašeptala a její otec pod černými blesky zmizel. Její matka, pak bratr. Elizabeth už začala šílet, ale pořád nechávala Fridu. Do kruhu vstoupila její starší sestra.
„Ne, prosím, už ne…já to nedokážu.“ Svojí sestru měla nejradši z rodiny.
„Pět, čtyři…“
„Prosím!“
„Dobrá.“ Muž přestal počítat. Elizabeth se nadechovala, aby poděkovala na slitování, když zase promluvil.
„Ty, nebo ona.“ Frida se probrala. Elizabeth se začala třást po celém těle. Nohy se jí škubaly křečemi, když přistupovala k Fridě. „Stůj, okamžitě se vrať na místo.“ Zakřičel na ní muž. Neposlouchala ho. Chytila Fridu za ruce.
„Pět.“
Podívala se jí do očí. „Promiň mi to Frido.“
„Čtyři.“
A políbila ji na ústa. „Snad mi to někdy odpustíš.“
„Tři.“ Pustila její ruce, udělala krok a byla opět na svém místě.
„Dva.“
„Já.“ Pronesla Elizabeth a sklonila hlavu. Její tělo se zaškubalo bolestí a ona se ztrácela.
Donutila se otevřít oči. Vyděšením ji tlouklo srdce. Pohled ji padl na Fridu. Byla v pořádku. Spala. Oddechla si. ´Co však měl znamenat ten sen? Co tohle sakra znamená?´ Bude si takhle muset vybírat i ve skutečnosti? Bude muset zabít celou svoji rodinu a pak sama zemře?
Komentáře
Přehled komentářů
to je boží
www.sladke-pusinky.blog.cz
(Vickki, 7. 9. 2008 21:41)toOo je nadhernej -upe skwelej pribeh-ten si fact ty vymejslela ju?Oo!!
hehe:)
(N4dkA, 23. 4. 2008 18:37)je to dobre fakt;)ale potrebuje to pokracovanie;) ale stale som nepochopila ze ta elis co akoze k nej citi:)
sqely to je
(ahoj, 19. 10. 2006 17:30)Ahoj je to moc pekny..akorat by to uz mozna chtelo nakej novej clanek ne..?:-)))
uzaaaaaaasny
(lůca, 26. 11. 2008 16:48)