Fatal Love
Autor: laurinka.ylonenova
Jmenuji se Maarja chtěla bych Vám povědět příběh, který tíží mou duši jako závaží na nohou vězně, protože vím, že tomu co se stalo jsem mohla zabránit...
Začnu od začátku; byl krásný slunečný den a já byla na letišti v Hellsinkách. “Konečně zase rodné Finsko“pomyslela jsem si, po dvou letech, které jsem pracovně strávila v Německu, jsem se konečně mohla vrátit zpátky domů. Vzala jsem si taxi a po cestě do svého bytu mě napadlo, že bych mohla zavolat své nejlepší kámošce Lenně, se kterou jsem se celou tu dobu neviděla, a tak bychom mohly někam vyrazit a oslavit můj návrat.Netušila jsem, jak mi tenhle můj nápad změní můj život.
Vytočila jsem Lennin mobil a tiše doufala, že si za ty dva roky nezměnila číslo. Dlouho to zvonilo, ale za chvíli jsem si oddechla, na druhé straně se ozvalo: “Prosím, Keltonenová!“
„Ahoj Lenno, tady Maarja, pamatuješ si na mě ještě?“
„No jasně, Maarja, to víš, že si pamatuju, na nejlepší kámošku se nezapomíná! Jak žiješ, pořád jsi v Německu nebo ses už vrátila do Hellsinek?“
„Dnes jsem přijela do Hellsinek, a tak mě napadlo, že bychom spolu mohly někam vyrazit, co ty na to?“
„Jo, to není špatnej nápad, šlo by to zítra ve dvě v naší oblíbené kavárničce kousek od Tuomiokirkko(prosím neukamenujte mě, jestli je to špatně napsaný) ?“
„Ano, budu tam. Tak ahoj zítra.“
„Ahoj.“ Její hlas zněl tak podivně smutně, ale tomu jsem nevěnovala pozornost a těšila se na zítřejší odpoledne, až se uvidíme a probereme, co všechno se za ty dva roky změnilo a tak…
Druhý den jsem vyšla v jednu z domu, abych byla v kavárně včas. Když jsem tam dorazila, překvapilo mě, že se to tam skoro vůbec nezměnilo. Vzala jsem za kliku a vešla dovnitř, rozhlédla jsem se po místnosti a Lennu nikde nenašla. Koukla jsem se na hodinky, přesně dvě hodiny, Lenna nikdy nebyla nedochvilná, pokaždé přišla včas. A pak mi to konečně dolezlo, vešla jsem do zadního salonku kavárny a podívala se ke stolku, kde jsme dříve pokaždé sedávaly. Lenna tam seděla, ale skoro bych ji nepoznala, už to nebyla ta veselá střelená osůbka, místo ní tam seděla hrozně smutná a zničená holka.
„Ahoj!“pozdravila jsem ji. Cukla sebou a vzhlédla.
„Ahoj, vůbec jsem si Tě nevšimla. Tak jak se Ti dařilo v Německu?“
„Ale jo, líbilo se mi tam, ale už se mi stýskalo po domově, Hellsinki jsou prostě Hellsinki. Co si dáš?“
„Horkou čokoládu.“
„Já taky“ řekla jsem a objednala jsem.
„A jak se daří Tobě?“zeptala jsem se Lenny „připadáš mi nějaká jiná, než když jsem odjížděla.“
„V mým životě se toho změnilo“začala Lenna „kdybys jen věděla.“
„Povídej, zajímá mě to.“
„Tak jo, pamatuješ si ještě na Lauriho?“
„Na Lauriho?“
„Takovej pěknej milej zelenookej kluk, měl tmavě hnědý vlasy a založil si s kámošema skupinu, The Rasmus, a pořád se jim dařilo jen tady, ve Skandinávii a do Evropy nějak nemohli prorazit.“v jejích očích se objevily slzy.
„Lauri, Lauri, no jasně Lauri, už vím o koho jde! Líbil se Ti , a myslím si, že Ty jemu taky.“
„Po Tvém odjezdu se stavil u mě , otevřeli jsme si víno, dívali se na video, a pak, bylo krátce před půlnocí, Lauri se ke mně naklonil a políbil mě. Nebránila jsem se a polibek mu vrátila. Dlouze se na mě podíval a řekl „už dlouho jsem do Tebe zamilovaný, ale neměl jsem odvahu Ti to říct, bál jsem se, aby ses mi nevysmála, ale teď nastala ta správná chvíle, řekl jsem si teď nebo nikdy…“ „a dobře jsi udělal“skočila jsem mu do řeči „protože já Tě taky miluju, ale nevěděla jsem, jak Ti to říct.“ Usmál se a políbil mě, položila jsem svou hlavu na jeho hruď a oba jsme pomalu usnuli. A tak začala naše velká láska…“ přestala vyprávět, přinesli nám čokoládu, číšník před nás postavil hrnečky, my poděkovaly a on odešel.
„Proč jsi teda tak smutná, když to všechno vypadá tak růžově? Opustil Tě snad? Nebo se mu snad něco stalo?“zajímalo mě. Lenna se smutně podívala na hrníček s čokoládou , trochu si usrkla a pokračovala ve vyprávění.
„Byla jsem do Lauriho doopravdy zamilovaná a on do mě taky. Nastěhoval se ke mně a většinu volného času jsme trávili spolu, to co jsme spolu prožívali, bylo jako z pohádky. To o čem si tajně sní každá holka. Ale pak to přišlo, Lauri se skupinou nahráli album Dead Letters, vydali singl In the shadows a stali se úspěšnými. Lauri měl hroznou radost a já mu to přála a byla na něho pyšná. Se skupinou křižovali celou Evropu, koncertovali v nejrůznějších městech, dělali spoustu rozhovorů, vystupovali v televizi a stali se opravdovými rockovými hvězdami. Náš vztah to nenarušilo ani nezničilo, ale naopak upevnilo. Každý den jsme si volali a psali esemesky nebo maily, a když hráli v některých bližších zemích, přiletěla jsem za nimi a pár dní s nimi strávila v jejich tourbusu. Občasné přiblblé vtípky a poznámky kluků z kapely jsme s Laurim přecházeli mávnutím ruky, hlavně, že jsme měli jeden druhého. Rasmus natočili ještě několik klipů, jeli spoustu turné a ještě upevnili svou slávu. Po dlouhé době se konečně vrátili do Finska, aby tu nabrali nové síly a odehráli nějaké koncerty. A potom přišel ten osudový den…“
Zpozorněla jsem.
„Byl večer, hustě pršelo a Lauri zjistil, že si v nahrávacím studiu zapomněl mobil. Vzal klíčky od auta a šel do garáže „Podívej se, jak je venku. Vykašli se na ten blbej mobil, vezmeš si ho zítra“snažila jsem se ho odradit „Ne, potřebuju ho ještě dnes, čekám důležitej hovor!“ „Tak mě aspoň nech jet s Tebou!“ „Ne, zůstaň tady, hned budu zpátky, nemusíš se o mě bát, vždyť mám řidičák dost dlouho na to, abych mohl jet v takovýmhle počasí“nenechal se přemluvit, políbil mě a odešel. Netušila jsem, že je to náš poslední polibek. „Jeď opatrně!“křikla jsem ještě než se zaklaply dveře. Nachystala jsem večeři a čekala na něj „už je to hodina, co odjel, říkal, že se brzy vrátí“začala jsem mít obavy. „Možná se zdržel ve studiu nebo uvízl v dopravní zácpě, při tomhle počasí bych se ani moc nedivila“utěšovala jsem se při čekání na něj. Hrobové ticho pročíslo zvonění domovního zvonku.
Přišla jsem ke dveřím, otevřela je, čekala jsem, že za nimi bude můj miláček Lauri, ale místo něj tam stál nějaký muž, vypadal jako policista. „Dobrý večer, můžu se zeptat na Vaše jméno?“vypadlo z něj. „Lenna Keltonenová“s hrůzou v hlase jsem odpověděla. „Znáte pana Ylönena?“ „Jsem jeho přítelkyně, co je s ním?“vykřikla jsem. „Je mi líto, je mrtvý“oznámil mi suše muž. „Néé, to není možné, co se mu stalo?“ „Jel po mokré vozovce, nezvládl řízení a ve vysoké rychlosti narazil do stromu.“ „To jste nic nedělali pro jeho záchranu?“hystericky jsem zařvala na toho chlapa. „Slečno, uklidněte se a nekřičte na mě, byl na místě mrtvý!“ „Lauri, nééééééééé!“zakřičela jsem a omdlela jsem. Probrala jsem se v nemocnici a stále nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Celý můj život se zhroutil jako domeček z karet. Když mě po dvou dnech propustili, šla jsem do svého bytu a ve schránce v hromadě pošty našla i pohřební parte. Chtělo se mi umřít, ztratila jsem Lauriho, můj život už neměl smysl.
Když jsem vešla do bytu, na stole stále byla ta nesnězená večeře, vyhodila jsem to. Kamkoli jsem se podívala, našla jsem něco co patřívalo Laurimu a to mě tížilo ještě víc. Všechny jeho věci jsem dala do krabice a zavolala jeho sestře a zároveň mé kámošce Hanně, co s nimi mám udělat „Já si to vezmu a dám to na půdu, je škoda to vyhodit. Za chvíli si pro to Tobě přijdu, OK?“zeptala se Hanna a já jen řekla ano a telefon položila, na víc jsem neměla sílu. Do té krabice jsem dala všechno až na jednu věc, prstýnek z bílého zlata, který mi Lauri dal ten večer, kdy mi vyznal lásku. Jediná věc, která mi ho bude připomínat, jeho a vše krásné, co jsme spolu prožili. Zazvonil zvonek, Hanna „Ahoj Lenno“její hlas zněl zlomeně, bylo vidět, že ji bráškova smrt dost vzala. „Je mi to moc líto a moc to bolí, ale musíme se sebrat a vrátit se do normálního života.“sebrala ze země krabici a popošla ke dveřím. „A nezapomeň, zítra…“smutně se podívala na krabici „má Lauri pohřeb. Ahoj.“
„A šla jsi tam?“ zeptala jsem se Lenny.
„Ano, bylo to hrozný, loučit se s člověkem, kterýho jsem hrozně milovala a vědět, že už ho nikdy v životě neuvidím…ten pocit bezmoci…“
„A můžu se zeptat, kdy se to stalo?“
„Dneska je to měsíc, ale pořád se cítím, jako by se to stalo včera…“Lenna se rozplakala.
„Sorry, to jsem nechtěla, neměla jsem se Tě na to ptát“pohladila jsem ji po vlasech a snažila se ji utěšit, bylo mi jí líto.
„Ne, to je v pořádku, nějak se s tím budu muset smířit, dřív či později, ale nevím, jestli to dokážu…a jsem ráda, že jsem Ti to řekla, trochu se mi odlehčilo na duši…“ Chvíli jsme mlčely. „Tak teď konečně víš, co tak změnilo můj život a z čeho jsem nešťastná.“
Dopily jsme čokoládu a já mrkla na hodinky
„Proboha, to už je třičtvrtě na pět? Omlouvám se, ale už budu muset jít, ještě něco mám.“
„To je v pohodě, já už taky půjdu“řekla Lenna.Zaplatila jsem za obě a rozloučily jsme se. Lenna mě objala a řekla mi: „Jen jsem ráda, že mám tak skvělou kámošku, jako jsi ty, můžu Ti všechno říct a Ty mi pomůžeš a utěšíš mě a nikdy mě nenecháš ve štychu. Díky, mám Tě ráda.“ Tenkrát mi její chování nepřipadalo nijak divné, ale teď vím, proč mi to tak hezky řekla. Vyšly jsme před kavárnu, řekly si „Ahoj“ a každá se vydala opačným směrem.
O pár dní později jsem se dívala na program v kině a zahlídla bezva film. „Zavolám Lenně a mohly bychom na to vyrazit spolu, aspoň přijde na jiný myšlenky“napadlo mě. Vytočila jsem její číslo, ale telefon byl hluchý. „Asi se jí vybil“pomyslela jsem si „zkusím to potom.“ Zkoušela jsem to ještě asi tři hodiny, ale bez úspěchu, a tak jsem se oblékla a vydala se k ní do bytu. Zazvonila jsem a otevřela mi její maminka. Byla ubrečená
„Dobrý den, jdu za Lennou“objasnila jsem jí svůj příchod.
„Kdo jsi?“
„Maarja, její kamarádka .“
„Tak to bys měla něco vědět. Lenna…“podívala se na mě „už není mezi námi živými!“
„Cože?!“vytřeštila jsem na ni oči a nemohla uvěřit tomu, co právě řekla.
„Ráno jsem něco potřebovala, a tak jsem jí volala, ale ona to nebrala, a tak jsem se sem vydala.“
„A jak jste se dostala dovnitř?“přerušila jsem ji.
„Otevřela jsem si klíčem, který mi Lenna dala, když někam nadlouho odjela, a chtěla, abych to sem chodila kontrolovat, jestli je všechno v pořádku a tak …však to znáš.“
„A dál?“
„Vešla jsem, prošla celý byt, a našla ji v ložnici, ležela na posteli, byla mrtvolně bledá a vedle ní ležela lahvička od nějakých tabletek…otrávila se, zavolala jsem záchranku, ale ti mi řekli, že je mrtvá od včerejšího večera…“rozplakala se její matka. „Nechápu, proč to udělala, neznám žádný důvod, který by ji k tomu vedl!“ „Ale já ano“pomyslela jsem si „Lauri; její matka nevěděla o jejím vztahu s Laurim!“
Teď jsem na jejím pohřbu a jdu ve smutečním průvodu, a hlavou se mi pořád honí černé myšlenky, že tohle nemuselo být. Přede mnou jde její matka, pláče a stále naříká, proč to jen Lenna udělala? proč? Chvílemi přemýšlím, jestli jí pravý důvod přece jen nemám říct, ale nakonec mě něco zadrží, něco uvnitř mě. Nesmím to nikomu říct, Lenna mi věřila a doufala, že si to nechám pro sebe. Zabila se, protože to tu bez Lauriho nemohla vydržet, a tak odešla za ním. Vím to jen já a zůstane to tajemstvím, které se nikdy nikdo nedoví a vezme jej čas, stejně jako příběh plný nešťastné lásky Lenny a Lauriho.
Komentáře
Přehled komentářů
smutny :( ja jsem prave porodila dceru a kdyz jsme prijeli s pritelem domu tak me strasne prosil at nasi danielku muze vzit ke sve matce ona je strasne nemocna a chtela ji vydet nechtela jsem ale povolila nez tam dojeli tak jse ale vybourali a oba zemreli a ted jsem sama vzivote jse nevyrovnam s tou bolesti
ale...
(petra, 22. 7. 2010 20:56)ja vim je to smutne ale dit sem do toho přibehu napsala že to nerekne to vazne nechapu
krasny...
(Casey, 9. 8. 2009 0:01)Ještě když u toho posloucháte WIthin Temptation - Forgiven -> http://www.youtube.com/watch?v=3EloEMyAWXA
Smutný
(Lupínek, 21. 3. 2008 13:07)Je to hrozně smutný! Nedovedu si představit že by se tohle stalo mě!Asi bych to nepřežila! Zrovna čekám na svou lásku a bojím se o něj v týhle vánici!! A holky přeji vám hodně sil držte se!!!
To znám....
(Sylva, 23. 4. 2007 20:35)To znám, přítel se mi před 5 měsíci naboural v autě a podvou týdnech v nemocnici zemřel...Život je šmejd a pouští vždycky ty nejlepší pryč....
good
(Dancaaaa, 27. 12. 2006 20:37)je to nadherny...miluju takovyhlepribehy:-)aspon si pobrečím..me se stalo neco podobneho už je to 2 roky ale zapomenout se to neda:´(
Proč mi to něco přípomíná
(Martina, 21. 12. 2006 18:27)
Je to jako by se to psalo o mě a o měm příteli ktery se zabil na motorce jen ten rozdíl že já tu pořád bojuju
Je to hodně smutné
(Kathy, 20. 11. 2006 19:30)
Vždycky když si přečtu nějaký takový smutný příběh představím si v něm sebe a potom se rozbrečím a mám z toho hroznou depku.
Je to fakt hrozně dojemné ale prosím už nepiš o Laurim já ho fakt žeru a pak z toho mám o to větší depky a furt mám pocit jako by se to stalo doopravdy.
konce už jsou takový...
(Míša..., 27. 10. 2006 22:00)Je to krásný příběh, taky občas nějaký napíšu...a le ty tvoje sou o mnohem lepší.. jsi jednička...
srdce z kamene? Ne! Zažila jsem to.....
(I'm hated...., 6. 8. 2006 14:54)můj nejlepší kamarád mě tady taky nechal kvůli jeho lásce...Když plakal, tak jsem já plakala vždycky s ním, ale od té doby jsem už nikdy nebrečela, protože bych plakala sama...
slzy v očích mám
(***, 23. 7. 2006 12:32)Je to strašný ale boužel takovej už je život někdo přinde a někdo zase odejde......
smutek v duši mám
(smutná, 23. 7. 2006 11:14)To bylo strašný...já sem u toho i brečela....
smutek v duši mám
(smutná, 23. 7. 2006 11:14)To bylo strašný...já sem u toho i brečela....
smutek v duši mám
(smutná, 23. 7. 2006 11:14)To bylo strašný...já sem u toho i brečela....
pritel i dite
(monika, 26. 7. 2011 22:58)