Jsi to ty Lauri?
Jsi to ty Lauri?
Autor: Slees
To jsme po dlouhé době zase vyrazily na procházku. Byla sice zima ale mě a Blanku už nebavilo sedět doma. ,,Už dlouho jsme nebyly u pobřeží. Zajdeme tam?“ zeptala se mě Blanka. ,,Jo jasně.“ Souhlasila jsem. Šly jsme lesem a přitom si povídaly. Bylo nám fajn. Když jsme se konečně blížily k pobřeží, vynořila se před námi opuštěná pláž. Nikde nikdo nebyl. Byly jsme tam úplně samy. Byl to krásný pocit zajít si v zimě na procházku právě sem k moři.
Byl podvečer a na obzoru zapadalo slunce. Moře krásně šumělo, všude byl klid a jen já s Blankou jsme klábosily o všem, co se dalo. Dlouho jsme se neviděly, takže nám pusy jen jely. Najednou se Blanka zarazila a zůstala stát. Vůbec jsem to nechápala. ,,Co je?! Na co se to díváš?“ nechápala jsem. ,,To stavení..“vykoktala ze sebe. ,,Znáš ho? Viděla jsi ho tu někdy?“ vůbec se nehnula. Stála na místě a jen si pozorně prohlížela to co viděla. ,,Ne, proč? Nechápu. Co se děje?“ vůbec mi ta situace, ve které jsme byly nebyla jasná. ,,No..víš, asi před třemi dny jsem tudy šla a nic tu nebylo. A teď najednou stavení a vypadá docela staře. To je divní..“osvětlila mi. ,,Třeba sis toho je nevšimla. To se stává.“snažila jsem se to logicky vysvětlit. ,,Ne. To není možný. Znám to tady..“zatvářila se zamyšleně a pak jen vyhrkla ,,Jdeme tam!“ a vyrazila směrem ke stavení.
Když jsme přišly blíž, bylo jasně poznat, že tam musí stát už dost let. Vypadalo to jako něco mezi domem a stodolou. Viditelně zchátralý dům, porostlý sem tam břečťanem, neudržovaný a všude ticho. Ani náznak, že by tu někdo bydlel. Okny nebylo vidět dovnitř vůbec. Trhnu sebou. Otočím se a vidím, jak Blanka vzala za kliku a vešla dovnitř. Hned jsem jí to běžela rozmluvit..,,Co to děláš?! Sem nemůžeme jen tak vejít! Pojď jdeme ven. No tak po..“ ani jsem to nedořekla. ,,..ale tady to přece znám. Už jsem tu musela někdy..“ vzpomínala Blanka nahlas. ,,No to je sice moc hezký ale už pojď, jo?!“ Byla jsem dost nervózní, protože by z toho mohly být velké problémy. ,,Počkej! Kam to jdeš?! Ne..vrať se!“ Blanka, jako kdyby mě vůbec neposlouchala, šla směrem ke schodům. Byly staré a trochu i vrzaly, ale zato byly celé ze dřeva a krásně vyřezávané (nejspíš ručně).Měly točitý tvar a proto stoupaly přímo vzhůru. Moc se mi tam za ní nechtělo, ale když jsem uslyšela její výkřik, okamžitě jsem vyběhla schody a směřovala k ní. ,,Anet, dělej..tomu neuvěříš!“ začala radostně „vyšilovat“. ,,Co je?! Co se stalo?“ nevěděla jsem z čeho je tak vzrušená. ,,Podívej se sem.“ Ukázala do pokoje, pootevřenými dveřmi. ,,No a co má být? Tak tu někdo asi bydlí. To abychom vypadly!“ a chystala jsem se k odchodu, jenže Blanka mě vtáhla do pokoje. ,,Vidíš to? Chápeš to? Jo?..“a dívala se na mě rozjiskřenýma očima. ,,Ne..hele, vypadneme než někdo přijde, jo?! Fajn.tak už pojď!“ Blanka se na mě podívala přesně tak, jak to nemám ráda. ,,Ty ses nepodívala, viď?! Podívej se pořádně po pokoji..“
Až teď jsem si všimla. V tu ránu se semnou zatočil celý svět. V pokoji bylo plno věcí. Počínaje oblečením a konče kytarou. Největší část místnosti zabírala postel (no spíš to postel připomínalo). A v ní byl až po uši zachumlaný…
,,Počkej..co..co teď?“ zašeptala jsem potichu. ,,No, já nevím. Ale tak teď odejít jen tak nemůžeme ne?!“ Nejednou se ozvalo zavrzání z chodby. ,,Ups! A sakra..“ Lekly jsme se. Za námi se vynořil rozespalý, rozcuchaný a jen tak tak oblečený mladík. Tak to nás totálně dostalo a dost šokovalo. Jak nás uviděl hrozně se leknul.
,,A..Ak..Aki?“ vykoktal ze sebe zmateně. Za námi z postele se začal probírat ten druhý. Myslela jsem, že tohle je náš konec, ale to jsem ještě nevěděla co mě čeká. Ani nevím, jak se to stalo ale můj pohled se střetl s jeho pohledem..
Zaplavila mě vlna tepla, plula jsem v jeho nádherných zelených očích. Najednou se mi začaly podlamovat kolena a pak už jen cítím jak padám ale naštěstí do měkkého…
…místnost je osvícena jen tlumeným světlem krbu. Všude je klid a ticho. Vůbec netuším, kde to jsem a proč. Vstala jsem opatrně z postele, a šla jsem ke dveřím. Byly staré, dřevěné a oprýskané. Pomalu jsem je otevřela a trochu jsem sebou cukla, protože nečekaně zavrzaly. ,Sakra..kde to jsem?! Tady to vůbec neznám.. A kde je Blanka?‘ byla jsem zmatená. Všechno mě to tak trochu děsilo. Na konci chodby šlo světlo z pootevřených dveří. Potichu jsem se k nim připlížila a opatrně se podívala dovnitř. Nikoho jsem tam neviděla a tak jsem vešla dovnitř.
V pokoji byla naprostá intimní atmosféra. Po pokoji bylo rozmístěno pár obyčejných větších svíček, které volně hořely a vosk z nich kapal na zem okolo. Veliký nádherný krb se nedalo přehlédnout. Plamínky si vesele pohrávaly a tím vrhaly do pokoje zvláštní světlo. Byl to prostorný pokoj, ve kterém se jako ostatně v celé budově neuklízelo hodně dlouho. Moc nábytku tam také nebylo. Jen široká postel, malá zašlá skříňka, ošoupané křeslo.. Prostě samé velmi staré věci.
Celé to bylo divné. ,Kde je Blanka? Musím najít Blanku..‘ opakovala jsem si v duchu. ,Sakra! Tohle se mi nelíbí. Co se to tu děje?!‘ Najednou slyším známý smích. ,To je přece Blanka. No hurá..‘ šla jsem tím směrem, odkud smích přicházel. Došla jsem ke schodům. ,No super! Ty schody znám. Už je mi to jasný..‘ ulevilo se mi.
Nesešla jsem ani dolů a jen jsem zůstala stát jako opařená. Ocitla jsem se opět v místnosti, do které jsme vešly hned po vchodu sem. To mě ale nezaráželo, spíš to co jsem viděla. Blanka tam sole dováděla s tím Akim nebo jak se jmenoval. No tak to mi úplně vyrazilo dech. Oni normálně tancovali a přitom si něco vesele povídali. ,No to se mi snad jenom zdá..‘ kroutím nevěřícně hlavou.
,,Jé! Anet! Už jsi vzhůru? Pojď dolů.“ Zvolala směrem ke mně. Sešla jsem teda dolů k nim. No vlastně k nim ani ne, protože jsem nechtěla dělat křena, když si tak skvěle rozuměli. ,,Jdu se projít ven.“ Oznámila jsem Blance. ,,Tak fajn. A nemám jít s tebou?“ zeptala se. ,,Ne dobrý. Chci si jen vyčistit hlavu.“ ,,Tak fajn..“
Než jsem stačila vyjít ven už zase pokračovali. Vyšla jsem ven. Byla krásná teplá noc. Všude plno hvězdiček a nikde nikdo. To jsem přesně potřebovala. Zamířila jsem opět na pláž. Moře klidně šumělo a mě bylo najednou tak dobře, jak už mi dlouho nebylo.
Najednou se ze tmy vynořila postava. Všechno se mi vybavilo. Byl to ten druhý mladík. Přibližoval se směrem ke mně a já jsem nemohla vůbec nic dělat. ,,Ahoj, už jsi se probudila? To jsem rád. To se ti stává často, že upadneš jen tak do bezvědomí?“ zeptal se mě. ,,Cože?! Bezvědomí? Ne nestává. Ale vždyť jsem jenom spala.“ Nechápala jsem o čem mluví. ,,Nesedneme si?“ vyzval mě po chvíli. ,,Jo jasně.“ Nemohla jsem nesouhlasit, protože jsem z něj byla trochu mimo. No tak trochu víc, dobře. ,,Víš, docela jsem se lekl, když jsi se najednou z ničeho nic kácela k zemi. Ještě, že jsem tě včas chytil. Co se stalo?“ snažil se ze mě dostat vysvětlení ale já jsem tomu sama nerozuměla. ,,Já nevím..Tohle se mi ještě nikdy nestalo.“ Pořád jsem se snažila vyhýbat jeho pohledu ale moc to nešlo.
Asi po dvou hodinách povídání nám už začala být trochu zima (přeci jenom byla už noc) a tak jsme šli dovnitř. Zavedl mě do svého pokoje. Byl to ten, kde volně hořely svíčky. Bylo to zvláštní ale ještě zdaleka nevyhořely. Zdálo se, jakoby jich vůbec neubylo. Bylo to zvláštní ale dál jsem to neřešila. ,,Lauri?“ zeptala jsem se ho náhle. ,,Co tady vlastně ty a Aki děláte?“ Chvíli bylo ticho. Asi jsem ho dost tou otázkou zaskočila ale pak jen řekl. ,,Nech to být. Na tom přeci vůbec nezáleží..“ chtěl mě umlčet. ,,Počkej chvilku tady. Donesu něco k pití.“ A už odběhl potichu pryč.
Sedla jsem si na postel a jak jsem tak pozorovala nepřítomně plamínky v krbu přišlo na mě spaní. Lauri nešel tak jsem se natáhla na postel a usnula jsem.
Najednou jsem ucítila krásný polibek na krku. Nechtělo se mi z toho krásného snění vůbec vstávat. Zasypávaly mě další něžné polibky, které se věnovaly mé šíji. Když padl procítěný polibek na ucho už jsem nevydržela a otevřela jsem oči. Vedle mě na posteli byl Lauri a šibalsky se na mě usmíval.
,,Tak jsem donesl to pití..Dáš si?“ zajímal se ale určitě doufal, že odpovím ano. ,,Jasně..To víš, že jo.“ Hned jsem byla čilá. Trochu mě mrzelo, že přestal v tom nejlepším ale tak trochu se to dalo čekat. Otevřel láhev červeného vína, která mimochodem vypadala jak jinak než staře a zaprášeně. Podržela jsem mu dvě skleničky, které taky donesl a už naléval.
Jen co jsme se napili toho lahodného vína podíval se mi Lauri hluboko do očí. Po zádech mi proběhlo mrazení vzrušením. Každým kouskem těla jsem po něm toužila. Vůbec jsem nevěděla, jak se to mohlo stát ale už to tak bylo. Jeho jemné rty se přiblížily k těm mým tak blízko, že jsem slyšela jeho dech, cítila jeho vůni..
Jemně mě políbil a já se nijak nebránila. Líbal tak něžně ale zároveň z jeho pohybů byl cítit chtíč, ale nedal na sobě nic znát.. V tom jsem si uvědomila ,sakra! Co to dělám?! Vždyť ho ani neznám.‘ Trochu jsem se mu ucukla a on okamžitě pochopil. Přestal. Vzal svou skleničku s vínem. Nejdřív si jen vínem smočil rty, ale potom se napil. Vychutnával si každou kapičku vína a mě to dohánělo k šílenství. Určitě naprosto přesně věděl co to se mnou dělá..
,,Lauri..“ zkoušela jsem odvézt svou pozornost na něco jiného než na jeho svůdné rty. ,,Copak?“ řekl potichu. ,,Vlastně jsi mi o sobě moc neřekl. Venku jsi pořád jen vyzvídal o mě, ale já o tobě nevím skoro nic.“ Trochu se zarazil. Po pár vteřinách ticha řekl. ,,A co bys chtěla vědět?“ a usmál se velmi šibalsky. ,,Všechno..úplně všechno.“
Jedním pořádným douškem dopil zbytek vína ze skleničky a položil jí na podlahu. Přisedl si blíž a pořádně se ke mně přitulil. Začal vyprávět o tom, jak vyrůstal, o své rodině a o všem co mu přišlo důležité abych o něm věděla. Občas byl z nějaké kapitoly, o které zrovna mluvil, smutný. Bylo mi z toho trochu úzko, protože na to vzpomínal kvůli mně..
Vzbudily mě hlasy. ,,ne….ne…“ ozývalo se to z Lauriho pokoje. Vstala jsem a rychle jsem tam běžela. Lauri se převaloval v posteli, byl zpocený a celý hořel. Sedla jsem si k němu na postel. ,,Lauri..Lauri..to je jenom sen...“ začala jsem uklidňovat Lauriho. I když spal, nepřestávala jsem ho utěšovat a hladit. Zabíralo to, protože se uklidnil. Ještě chvíli jsem u něj seděla, a pak už jsem se odebrala k odchodu zpět do svého pokoje. Ale než se mi podařilo odejít, přišel ke mně zezadu Lauri, chytil mě za pas a přisunul blíž k sobě. Strašně jsem se lekla, ale když mi došlo, že je to Lauri..najednou jsem se cítila v bezpečí.
Něžně mě začal líbat šíji. Nedokázala jsem mu moc odolat, ale přeci jsem musela. ,,Lauri..“ špitla jsem. ,,..asi bych radši měla jít.“
,,Ne..prosím Anet..“ pošeptal mi. Podlomila se mi kolena a jen jsem ze sebe vydala tichý souhlas.
Celou noc jsem zůstala u něj. Naštěstí se mu už nic ošklivého nezdálo. Byla jsem za to ráda, protože nemám ráda, když ho něco trápí. Moc jsem toho nenaspala, protože ty zlé sny si přelezly asi na mě. No..spíš obavy. Vůbec nevím, kde se vzaly a proč ale cítila jsem, že tu není něco v pořádku.
Když jsem se druhý den probudila, byl skoro podvečer. Celou dobu jsem spala na mě až příliš tvrdě. Docela jsem se toho až lekla. Lauri už samozřejmě v pokoji nebyl. Šla jsem tedy dolů do přízemí. Hned mě přešly všechny pochmurné a tázavé úvahy, co se to děje, protože Aki učil Blanku hrát na bicí. Bylo to docela komické, protože Blanka nebyla moc za bicími vidět.J
Lauri si mě všiml. ,,Tak jak jsi se vyspala princezno?“ věnoval mi tak nádherný a šťastný úsměv. Rozbušilo se mi srdce. Přišel ke mně a dal mi pusu na tvář. Aki i Blanka byli zabráni do práce takže nic kolem sebe nevnímali.
,,Máš hlad?“ podíval se na mě Lauri. Jen jsem kývla. Nebyla jsem vůbec ničeho schopná. Ten jeho pronikavý pohled. Jakoby mě měl celou přečtenou.
Lauri se dal hned do vaření. Zůstala jsem tam jen tak stát a dívat se zasněně na něho. Radši jsem se ještě rychle odebrala do koupelny. ,Dám si sprchu a snad se z toho proberu. Sakra..co to se mnou je?!‘ říkala jsem cestou do sprchy.
Bylo tak příjemné nechat po sobě jen tak stékat vodu. Konečně jsem se trochu uvolnila. Ani jsem si to pořádně neuvědomila ale strávila jsem tam skoro tři čtvrtě hodiny. Bylo to neuvěřitelné, jak tady čas byl úplně jiný.
Vyšla jsem z koupelny jen v ručníku ale pak jsem se rychle vzpamatovala. ,Tohle radši riskovat nebudu‘. Šla jsem do svého pokoje a našla tam nějaké oblečení ve skříni. Divila jsem se, že tam vůbec něco bylo. Ještě k tomu to nebylo kluků a kupodivu mi to skvěle padlo. Byly to šaty. Krátké, volné, lehké a moc hezké. To, že u nic byly boty mě už ani nepřekvapilo. (samozřejmě moje číslo jak jinak)
Už na schodech jsem cítila vůni jídla, co udělal Lauri. Dole nebyla ani Blanka a ani Aki. Opět šli nejspíš někam ven.
Dole bylo šero a jen mihotavé plamínky svíček ozařovaly krásně prostřený stůl. Bylo to tak romantické. Ale nikde nikdo. Lauri ke mně přišel ze zadu a jeho šikovné ruce si mě hned omotaly. Otočil si mě čelem k sobě. Podíval se na mě. Připadala jsem si tak zvláštně. V jednu chvíli v oblacích ale i přesto mi srdce bušilo jako zvon. ,,Jsi nádherná..“ pronesl něžně. Měl tak upřímný pohled. Jeho oči se přibližovaly. Neuhýbaly. Políbil mě..
..asi po pěti minutách jsme se nakonec dostali konce i k tomu jídlu. Vařil úžasně. První sousto jsem sice nevěděla do čeho jdu ale bylo to přesně to, co jsem opravdu měla ráda. Jídlo bylo ostré ale z druhého pohledu jemné a rozplývající se v ústech..
Nikdy předtím jsem nebyla šťastnější než tady s Laurim. Nevím, čím to bylo. Vlastně vím..Byl to Lauri. To on měl na svědomí všechny mé pocity štěstí.
,,Lauri, zahraješ mi něco prosím?“ Požádala jsem ho jemně. Trochu mu klesl úsměv ale asi si to uvědomil a nechtěl to na sobě dát znát. ,,Radši ne..“ hlesl tiše. Sice jsem to nechápala ale tak když nechce tak dobře.
Přiťukli jsme si skleničkami. Neustále se mi díval do očí. Vychutnával si každý doušek vína až do dna. Celou tu dobu se mi díval přímo do očí. To mě přímo spalovalo. Ty jeho zelené pronikavé oči, vlahé vlhké rty a to, jak jemně a chtíčně držel tu skleničku..
Když to konečně dopil a já si mohla oddychnout, šibalsky se na mě usmál. To už jsem nevydržela a jen jsem vzdychla. ,,..Lauri..“ Přišel blíž a přitáhl si mě jemně k sobě. Pohladil mě po vlasech, poté po tváři a nakonec si nechal nádherný polibek.
Dál nemám srdce to popisovat. Byla neskonale krásná noc plná upřímné lásky. Byl to ten nejkrásnější měsíc, který jsem kdy zažila.
Jednou v noci jsem se probudila ale zůstala jsem ležet. Přemýšlela jsem jak dlouho tohle všechno bude trvat, a co vlastně bude dál. Tyhle otázky mě mírně děsily, proto jsem raději zavřela oči a snažila se usnout. Po chvíli jsem uslyšela přijít Lauriho ke mně. Oči jsem neotevírala na to jsem byla příliš unavená. Lauri si sednul na kraj postele. Chvíli mě jen tak hladil po vlasech a pak spustil finsky. Šeptal. Myslel si, že spím a tak mě nechtěl probudit. Myslím, že mu to tak velice vyhovovalo, protože kdybych věděla co řekne, nikdy by to nedopadlo tak jak to dopadlo.
,,Anteeksi. Siinä ei ole mitään järkää. Valitettavasti..“ řekl velmi smutně. V tu chvíli jsem chtěla cokoliv udělat aby dál už nepokračoval. Nešlo to. Celé tělo mě neposlouchalo. Nemohla jsem se ani pohnout natož otevřít oči a něco mu říct. Prostě to nešlo.
Lauri pokračoval. ,,Minua pelotta. Mutta oma pidan sanami!“ jeho krásný nakřáplý hlas zněl celým pokojem. Nadechl se, a pokusil se pokračovat dál. ,,Rakastan sinua..“ políbil mě jemně a pak jen tiše dodal. ,,Hyvästi..“ hlas se mu trochu zlomil. Ještě naposledy mě pohladil a poté odešel.
Nechápala jsem proč mi tohle udělal. A už vůbec jsem nechápala proč mi tohle všechno řekl. Proč se mi omlouval a říkal, že to nemá smysl, že má strach, ale že své slovo dodrží. Ale jeho poslední slova mě nejvíc zasáhla. Řekl, že mě miluje a …a pak už jen zaznělo to jeho smutné sbohem. Proč mi ještě stále všechna tahle slova zněla v hlavě. Proč mi to neřekl do očí. Proč to tak moc bolí a proč mi každá vteřina přijde jako nekonečnost sama.
,,Lauri, vrať se..“ vydala jsem ze sebe konečně. Natáhla jsem ruku do prázdna a prudce otevřela oči v naději, že ho ještě uvidím. Slzy mi tekly jako potůček. Nebyla jsem v Lauriho pokoji, kde jsem usínala. Nebyla jsem ani v horním patře domu, kde jsme spolu prožily ty nejhezčí chvíle mého života. Nebyla jsem dokonce ani v tom domě, kde jsem ho poprvé uviděla. Byla jsem doma ve své posteli.. Všude bylo ticho a byl slyšet jen tlukot mého srdce.
Možná to byl všechno jen sen. To není možné. Vůbec nic jsem nechápala. Byla jsem zmatená, smutná a opuštěná. Vylezla jsem z postele a podívala se z okna. Venku byla noc a jen sníh trochu rušil tu tmu.
Dlouho jsem se nerozmýšlela a oblékla si něco teplého na sebe. Vytratila jsem se potichu z domu a běžela na pláž, kde stál ten dům. Když jsem doběhla přesně na to místo, nikde nic nebylo. Ani stopa po ničem z toho co jsem „údajně“ prožívala těch několik nádherných týdnů. Byl to hrozný pocit bezmoci a nejistoty. Tohle se mi přeci nemohlo všechno jen zdát. V tom jsem si vzpomněla na Blanku. Vždyť tam byla taky. Půjdu za ní a uvidím, jestli to byl jen sen nebo ne. Nejsem přeci blázen.
Rozběhal jsem se směrem, kde bydlela Blanka. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, že je noc. Chtěla jsem mít jistotu. Ale jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že dům je prodaný a nikdo tam nebydlí.
To mě úplně odrovnalo. V hlavě se mi rodily stále další a další otázky, na které jsem neznala odpovědi. Došla jsem zpět domů do svého pokoje. Lehla jsem si na postel a přemýšlela jsem o všem. Únavou a vyčerpáním jsem nakonec usnula.
Další den jsem zašla opět na pláž a pak opět k domu, kde dřív bydlela Blanka. Nikde žádné známky čehokoliv, co by mi pomohlo vysvětlit pár věcí. Nakonec jsem zašla na naše místo. Chvíli jsem tam jen tak seděla a slzy měla na krajíčku ale pak můj pohled zastavil u obálky. Bylo u ní i černé pírko. Svitla mi naděje. Otevřela jsem obálku a začala číst dopis.
Bylo to Blanky písmo. To co psala mě docela rozhodilo. Nebo spíš ani ne to co psala, jako kdy to psala. Byl to dopis s datumem šestého ledna. To by nebylo nic tak divného až na to, že to jsou dva roky zpátky. To není možné! Znovu jsem si ho celý přečetla. Psala v něm, že jí mrzí, že jsme se nestačily ani rozloučit atd. ale o Laurim nebo Akim se nezmínila.
Jediné co jsem tam objevila bylo, že se učí hrát na bicí a že je konečně dostane. Ale předtím než jsme se dostaly do toho domu se na bicí neučila. To bylo divné. Vlastně nejen to. Všechno co se dělo bylo opravdu divné.
A co má znamenat to pírko? Cítila jsem se opravdu hrozně. Člověk, kterého miluji asi vůbec neexistuje, moje kamarádka se odstěhovala před dvěma lety a přitom jsem s ní ještě včera mluvila. Dům je pryč, Lauri ani Aki nikde nejsou. Takovýhle pocit beznaděje a smutku jsem ještě nezažila..
Další dny, týdny a celé měsíce jsem prožívala dost zvláštně. Spojení na Blanku nebylo a v podstatě se nic nezměnilo. Rodičům jsem samozřejmě vůbec nic neřekla, protože se mi pletou do života už beztak až moc.
V noci se mi zdál sen. Byla jsem na pláži a cítila jsem se šťastně a bezpečně. Byl tam se mnou. Ano byl tam Lauri. Držel mě za ruku. Naše prsty byly propleteny. Něco mi povídal. Že se mu po mě moc stýskalo a že se nemůže dočkat až mě uvidí. Ale proč mi tohle povídá, když jde vedle mě?! Políbil mě..v tom nejlepším jsem se samozřejmě probudila, jako bych neznala své sny, že?
Ani nevím, jak mě to napadlo ale oblékla jsem se a vyběhla ven. Byl srpen a tak bylo příjemně. Běžela jsem na pláž. Snad jsem i čekala, že ho tam uvidím. Nebyl tam nikdo kromě mě. Moře tiše šumělo. Nechtělo se mi jít domů. Tady mi bylo vždycky nejlíp. Sedla jsem si do toho vyhřátého písku a poslouchala uklidňující šumění vln.
,,Yöllä täällä on kaunista..“ pronesl známý hlas za mnou. (,,V noci je tu hezky..“) Pookřála jsem. Otočila jsem se a tam stál Lauri. Okamžitě jsem vstala. Otevřel mi svou náruč a já toho využila a hned jsem se k němu přitulila. Tenhle pocit štěstí radosti a mnoha jiných citů se ndá vyjádřit slovy. Museli byste ho opravdu zažít jako já tu noc.
Konečně jsem se mu mohla podívat do těch jeho krásných a upřímných zelených očí. Tentokrát jsem cítila, že už mi nikam neodejde. Celá jsem se chvěla radostí. Lauri mě políbil. Vychutnávali jsme si ten krásný pocit, když spolu slyneme..
Loppu..Konec
Komentáře
Přehled komentářů
Tenhle příběh je úžasný stejně jako další třeba ty o TH. Tvůj talent moc obdivuju. Já píšu spíš jenom smutný příběhy,ale to se asi nezmění.Sleesi hele já vím,že tohle není žádná seznamka,ale byla bych moc,moc,moc ráda,kdybys mi napsal na mail. viktorie013@seznam.cz. Prosííím Sleesi napiš mi. Prosíím. Budu moc,moc,moc ráda.
Slees
(Viki, 13. 6. 2011 19:17)