Shards of revenge
Autor: laurinka.ylonenova
1.kapitola
Dva lidé, kteří se neznali...
On býval slavným zpěvákem rockové kapely, měl krásnou přítelkyni, přátele, kterým mohl věřit, spoustu peněz a fanoušků. Nic mu nechybělo a byl naprosto šťastný. Ale pak přišlo něco, co navždy a nenávratně jeho spokojený život překazilo...
Ona byla krásná a velmi inteligentní, pro své okolí zcela normální dívka. Měla však jedno tajemství, které před svými přáteli úspěšně skrývala- byla dcerou šéfa hellsinského podsvětí. Nicméně si svůj život užívala plnými doušky a nezatěžovala se zbytečnými problémy. Ale jen do té noci...
Právě se se svou skupinou vracel v jejich tourbusu z dlouhého turné do domovských Hellsinek. Byla mrazivá temná noc a hustě sněžilo. Byl velmi unavený, ale z dnešního koncertu měl opravdu dobrý pocit. Byl to poslední koncert z tohoto turné a teď je čekalo pár týdnů sladkého volna. Tři měsíce cestoval po Evropě a neviděl svou přítelkyni. Tolik se mu stýskalo. Dnešní noc ji zase uvidí...vždyť do Hellsinek zbývá už jen asi 30 kilometrů...
Jako každý pátek, i tento večer trávila ve společnosti svých přátel. Popíjeli alkohol, tančili, vtipkovali...bavili se. Čas, který trávili společně, utíkal tak rychle... Když se přiblížila čtvrtá hodina ranní, rozloučila se se všemi u stolu, popadla kabát a vyrazila domů. Netušila, co ji tam čeká...
Ležel ve svém boxu a spal, když ho vzbudil výkřik a náraz. Vzápětí vykřikl také, protože přepadl a cítil, jak se autobus kutálí. Když se konečně otáčení zastavilo, slyšel, jak někdo vtrhl dovnitř, začal řvát jeho jméno a přitom kolem sebe střílel. Dostal hrozný strach a chtěl se skrýt, ale nemohl se pohnout. Vtom ten neznámý muž prudce strhl závěs a přes popadané věci se snažil dostat k němu...
2. kapitola
"Ty jsi Ylönen?" Zamířil na něj zbraní. Lauri jen němě přikývl.
"Půjdeš se mnou!" Hrubě ho chytil za košili a táhl za sebou pryč z autobusu.
"Nechte mě bejt!" Lauri se snažil bránit, ale proti tak obrovskému chlapovi neměl šanci.
"Zavři hubu a pojď nebo skončíš jako tví kamarádíčci!" Chlápek se sípavě zasmál a pokynul Laurimu směrem k pohovce, kde se ještě před pár minutami dívali jeho přátelé na televizi. Nyní tam leželi s hrůzou v očích v kaluži krve- byli mrtví. Ale něco tu nepasovalo- byli tu jen Pauli a Eero. To znamená, že Aki stihl zmizet! Laurimu se začaly hrnout slzy do očí- zabili jeho nejlepší kamarády.
"Dělej! Nečum tady a vypadni!" Dost drsně ho strčil do zad ten idiot. Lauri to nečekal a upadl na zem.
"Zvedej se!" Uslyšel nad sebou řev, ale neměl sílu vstát. Chlap ho zase postavil na nohy a nevybíravě vystrčil ven z autobusu.
*Musím jít dál! Nesmí zabít Tainu!* Problesklo Laurimu hlavou.
"Tady stůj! A nepomýšlej na útěk- jinak tě zabijeme!" Jeho "hlídač" se na chvíli oddálil a nevěnoval mu pozornost. Lauri toho využil a utekl do blízkého lesíka. Schoval se do houští a rychle přemýšlel, jak se dostat ke své dívce. Vtom se za jeho zády ozval mohutný výbuch. Vyděšeně se otočil.
Vyhodili do povětří jejich tourbus!!! Urychleně musí zmizet!
Zvedl se z trávy a co nejrychleji utíkal lesem pryč. Klopýtal o kořeny stromů a několikrát upadl, ale po chvíli se mu podařilo dobhnout na kraj lesa a pár metrů před sebou spatřil silnici. Rozhlédl se po okolí a po ujištění, že široko daleko není živáčka, se vydal k silnici.
Na směrovce si přečetl, že Hellsinki jsou 5 kilometrů odsud. Rozběhl se podle silnice, jak nejrychleji mohl. Všechno mu bylo jedno, nevnímal mráz, který ho štípal po celém těle přes potrhané oblečení- tenkou košili a kalhoty, nevnímal bolestivé rány a modřiny, které si způsobil, nevnímal ani tu vnitřní bolest a zármutek nad smrtí jeho kamarádů. Jediná věc, která zaplavila jeho mysl, bylo ochránit svou Tainu před smrtí. Když doběhl až před jejich malý domeček na pobřeží, nemohl popadnout dech, přesto sebral poslední kousíčky sil, které mu zbyly a vyběhl schody do domu. Vzápětí se však vyděsil- dveře byly vykopnuté a vevnitř podezřelé ticho. Proběhl celý dům a stále při tom volal jméno své dívky, ale odpovědí mu bylo jen mučivé ticho. Nakonec zamířil do poslední místnosti v domě, ve které ještě nebyl. To co uviděl, mu vzalo dech...
3.kapitola
Převrácený nábytek, všude poházené věci a postel celá od krve. A nejen postel... všude byla spousta krve.
"Neee!!!" Zničeně padl na kolena, položil ruce na koberec a rozplakal se.
*Je mrtvá...zabili ji a nejen to, určitě jí znásilnili a provedli jí spoustu dalších hnusáren. A já jim nezabránil- nemohl jsem.*
Znovu pohlédl na postel a zdálo se mu, jako by se něco zalesklo na rozpáraném polštáři. Po kolenou přilezl blíž a spatřil řetízek, který předminulou noc dal Taině k jejím 22. narozeninám. Zvedl jej a připnul si ho na krk.
"Miluji tě! A nikdy nepřestanu..." Po jeho tvářích opět steklo pár slz. Sehnul se pro její fotku, na kterou se celou dobu upřeně díval. Ležela na zemi v hromadě střepů, které zbyly z rámečku, ve kterém dříve stávala na jeho nočním stolku. Přehnul ji napůl a zastrčil do kapsy kalhot.
"Já tě pomstím lásko..." Tiše zašeptal. Potom přešel ke dveřím a naposledy se rozhlédnul po pokoji. Chtěl se otočit a odejít, ale udělalo se mu špatně. Chytil se futer a opřel se o zeď, ale závrať stále neustávala. Sesunul se na zem a upadl do bezvědomí.
*****
Probudil se v malé, tmavé a špinavé místnosti. Ležel na něčem, co asi vzdáleně mělo připomínat postel. Ale "úplná" postel to nebyla. Byla to jen dřevěná tvrdá konstrukce a žádná matrace nebo polštář, natož přikrývka tu nebyly. Když konečně přizpůsobil svůj zrak té tmě, trochu se rozhlédl po místnosti. Ne moc velký prostor, čtyři tmavé holé zdi a u jedné z nich stál starý stůl a polorozpadená židle.
Připadal si jako vězení, ale věděl, že skutečné vězení to není. Podíval se na těžké železné dveře- bylo v nich jen malé, zvenku otvírací okénko. Takže ho stejně někdo vězní.
"Hey! Je tam někdo???" Zařval ze všech sil a doufal, že někdo přijde.
Ale nic se nedělo...neslyšeli ho. Než stihl vymyslet nějakou další možnost, jak sem někoho přivolat, udělalo se mu zle a znovu omdlel.
Šla po příjezdové cestě k jejich domu a už zdálky viděla, že se uvnitř svítí.
*Koho zase otec chytil?* Pomyslela si a přidala do kroku. Za chvíli už otvírala těžké domovní dveře.
"Odveďte ho dolů, ještě si promyslím, co s ním uděláme!" Křičel naštvaně její otec.
"Karito, nezacláněj tu!" Odstrčil ji.
Přesto jí to nedalo a šla blíž k tomu cizinci, jehož svírali dva ozbrojení otcovi podřízení.
Pohlédla mu do tváře- tak krásného mže ještě neviděla.
Byl v bezvědomí, špinavý, potrhaný a zraněný. Bylo jí ho líto.
"Karito, běž od něj pryč! Je nebezpečný! Zabil tvého bratra Petriho!"
Okamžitě od něj ustoupila. Ale nevěřila tomu, že by to mohl udělat.
*Tohle není možné...určitě v tom má prsty Tuomas- otcův úhlavní nepřítel!* Pomyslela si, ale předstírala odměřenost.
"Na co čekáte? Odveďte ho!" Vytrhl ji z přemýšlení otcův řev.
Bez rozmýšlení se vydala do svého pokoje. Osprchovala se, oblékla si noční košilku a lehla si do postele, ale na spánek neměla ani pomyšlení. Pořád měla před očima tvář toho cizince.
*On Petriho nezabil....tím jsem si jistá....musím o něm zjistit něco víc.*
Petri byl její nevlastní bratr, který před otcem a ostatními lidmi předstíral, jak ji má rád, ale ve skutečnosti jí jen ubližoval a ponižoval a urážel ji.
Necítila žádnou lítost nad jeho smrtí...
4.kapitola
"Kde jste byli tak dlouho??" Zahřměl obrovským domem Tuomasův hlas.
"V bytě Ylönena a tý jeho čubky." Odpověděl mu na to chraplavý hlas jeho syna Markuse.
"A?"
"Překvapil nás tam Petri, Lucianův syn, tak jsme ho zabili, hajzla. Usilovně se bránil, ale neměl šanci...uklidili jsme ho a za chvíli se tam objevil Ylönen. Proběhl celej dům a zastavil se v ložnici. Potom upadl do bezvědomí. Strčil jsem mu do ruky pistoli, která zabila Petriho a všechno jsme nachystali tak, že to vypadalo, jako by ho oddělal Ylönen."
"Proč jste ho neodkrouhli taky?"
"Nestihli jsme to- vřítili se tam ti kreténi od Luciana."
"Do prdele!" Zaklel Tuomas.
"Ale myslím si, že jsme odvedli pěknej kus práce.....i tak tu svini Ylönena nečeká nic dobrýho- zabil přece Lucianova syna!" Sípavě se rozesmál Markus.
"Máš pravdu...takže žádnej kus práce, ale přímo skvělá práce!" Pochválil ho otec.
Ani jeden z nich nepostřehl, že v rohu místnosti je poslouchal někdo třetí....někdo, kdo tu ještě bude důležitý ...
Aki doběhl do svého bytu. Zamkl za sebou a vysíleně padl na podlahu. Zabili Lauriho, Pauliho a Eera-jeho nejlepší kámoše....a po něm určitě co nevidět půjdou taky. Musí zmizet.
Převlékl se a naházel do batohu své osobní věci. Potom zase rychle a nenápadně zmizel do tmy nočních Hellsinek.
Byl vyčerpaný a potřeboval si odpočinout a nabrat nové síly. Ale kam má jít?
Paavo! U toho ho určitě hledat nebudou.
Rychle našel mobil a chtěl vytočit jeho číslo. Ale radši šel do nejbližší telefonní budky. Naházel peníze do automatu a vytočil číslo jeho kamaráda. Stručně mu vysvětlil situaci a požádal ho o pomoc. Paavo mu řekl, ať okamžitě přijde k němu. Když vyšel z budky, otevřel svůj mobilní telefon, vytáhl z něj SIMkartu a přístroj zahodil do nejbližšího odpadkového koše. Přece jen ho můžou sledovat podle telefonu nebo odposlouchávat jeho hovory. Nechtěl si zbytečně napáchat další problémy.
O pár minut později už seděl v Paavově bytě a vyprávěl svému příteli, co se stalo. Najednou se ozval zvonek.
"Co když mě našli?" Vyděsil se Aki.
"Neboj se, budu opatrnej!" Ujistil ho Paavo a odběhl.
Za chvíli se vrátil zpátky a za ním šla dívka.
Aki se jí podíval do tváře a zarazil se.
Karita nemohla přestat myslet na toho muže. Za celou noc nenaspala víc než dvě hodiny, protože se pokaždé probudila a její myšlenky se stočily k němu.
*Co mu asi teď dělají? Je ještě vůbec naživu?* Jako by ji něčím očaroval...nechtěla, aby mu nějak ublížili.
Celý den se vkrádal do jejích myšlenek...když snídala, když šla za svými kamarádkami, když ležela v posteli a čekala na telefonát....neustále na NĚJ musela myslet. Rozhodla se, že o něm něco zjistí a v noci se za ním vydá...
Když už si byla stoprocentně jistá, že všichni spí, vstala z postele a potichu se odplížila do své koupelny. Moc dobře věděla, že když otec někoho vězní, vůbec se o něj nestará, jen mu občas- asi když má dobrou náladu, pošle trochu jídla. Vytáhla zpod umyvadla lavor (A/N: kua, jak se to řekne česky???
Byl jako omámený, už ani nedokázal vnímat. Nevěděl, klik hodin nebo snad dní už tu leží na té tvrdé nepohodlné "posteli" a ani ho to nezajímalo. Už se smířil s tím, že tu bude ležet, dokud si pro něj nepřijde smrt...a doufal, že už to nebude trvat dlouho....
5.kapitola
Najednou ho z přemýšlení vytrhlo šramocení u dveří...jako by někdo odemykal. A opravdu- dveře se otevřely a nyní omámeně hleděl na něčí siluetu.
Potichu vešla a dveře za sebou zase zavřela. Rozsvítila baterku a došla až k němu. Vzhlédl k ní a podíval se jí do tváře. Byla to nádherná dívka. Něco položila na zem a pak se k němu naklonila a začala mu omývat rány.
"Budeš zase v pořádku!" Zašeptala a pohladila ho po vlasech.
"Proč to děláš?" Vyrazil ze sebe s velkými obtížemi.
"Záleží na tom?" Podívala se na něj.
Rezignovaně přivřel oči. Byl vyčerpaný, dehadrovaný a hladový. Už neměl ani sílu mluvit.
"Nemáš žízeň?" Starostlivě se ho otázala.
Mlčky kývnul.
Podepřela mu rukou hlavu a přiložila k jeho ústům lahev s vodou. Hltal ji plnými doušky a během chvilky byla lahev prázdná.
"Díky." Vděčně se usmál.
"Stejně nechápu, proč to děláš. Už brzo mě zabijou a ty tu kvůli mně riskuješ život. Co kdyby tě tu někdo chytil?"
"O tohle se nestarej, prostě ti chci pomoct. Ale jestli o mou pomoc nestojíš..."
"Ne, ani nevíč, jak jsem ti vděčnej!"
"Nemáš hlad?"
"Ty máš něco k jídlu?"
"Mno, našla jsem jen tohle..." Omluvně se usmála a podala mu balíček sušenek.
"Ale slibuju, že do zítřka se polepším!" Dodala.
"Věříš tomu, že jsem neskutečně rád i za obyčejný sušenky?"
"Jak tě tak vidím, tak věřím..." Usmála se na něj.
"Jak se vlastně jmenuješ?" Zahuhlal s plnou pusou.
"Karita. Ale nic dalšího o mně prozatím nechtěj vědět a nikomu o mně neříkej, ano?" Prosebně se na něj podívala.
Jen němě přikývnul a vytáhl si z balíčku poslední sušenku.
"A teď ty...chci vědět, kdo jsi a co se ti stalo, že ses dostal sem, OK?"
"Tak dobře. Ale nemáš ještě něco k pití?"
Podala mu další lahev, Lauri se krátce napil a začal vyprávět.
"Jmenuju se Lauri Ylönen. Možná mě znáš, protože jsem až do včerejší noci byl zpěvákem jedné známé finské kapely. Měli jsme spoustu fanoušků a koncertovali jsme po celém světě. Někdy to bylo hodně náročný, ale i přesto jsme se cítili šťastní. Měli jsme milující přítelkyně, úspěch a velké množství věrných fanoušků. Až do včerejší noci." Odmlčel se a utřel si slzy stékající po tvářích. Karita ho jen fascinovaně pozorovala. Potom se znovu napil a pokračoval.
"Vraceli jsme se z koncertu sem do Hellsinek. Už byla pozdní noc a byli jsme hodně unavení. Aki, Eero a Pauli podřimovali u DVD a já si šel lehnout. Hned jsem usnul, ale po chvíli mě probudila velká rána a cítil jsem, jak se celý autobus převrací. Potom dovnitř vlítl nějakej chlap a zabil mé přátele a chtěl zabít i mě, ale utekl jsem mu. Měl jsem hrozný strach o svou přítelkyni a rozběhl jsem se domů. Ale našel jsem jen zakrvavenou ložnici. Zhroutil jsem se. A probudil jsem se až tady...to je všechno." Rozplakal se.
Karita se na něj soucitně koukala a po tvářích jí tekly slzy. Bylo jí ho tolik líto. Sedla si k němu a objala ho.
"Kdyby se to nestalo, dnešní noc bych Tainu požádala o ruku. Proč mi to udělali?" Tiše vzlykl a položil hlavu na Karitino rameno.
"Nevím, ale zjistím to!" Konejšivě ho pohladila po vlasech.
"Měla bys jít, už svítá...mohli by tě tu najít." Vzhlédl k ní s očima plnýma slz.
"Máš pravdu, měla bych nějak nenápadně zmizet....ale v takovýmhle stavu tě tu nemůžu nechat."
"Když mi slíbíš, že se vrátíš, nějak se dám do pořádku..."
"Ano, slibuju! Přijdu zítra- ve stejnou dobu jako dnes. Drž se!" Neodolala a políbila ho na tvář.
"Budu čekat..." Vzhlédl k ní. To ona ho tu držela při životě...musel si to přiznat.
Karita sebrala ze země věci, které donesla a tiše odešla.
6. kapitola
Přišla do pokoje, padla do postele a okamžitě propadla do říše snů.
~Viděla moderně zařízený pokoj, ložnici. Na posteli ležela půvabná dívka a klidně oddechovala. Záplava jejích plavých vlasů, volně pohozených na polštáři kolem její hlavy, způsobovala, že vypadala jako nějaká nadpozemská bytost, snad jako anděl. Najednou se otevřely dveře a vešel Petri.~
Karita sebou prudce trhla, ale nevzbudila se. Nenáviděla cokoliv, co se týkalo jejího nevlastního bratra, byť jen jeho přítomnost v jejím snu.
~Zlomyslně se kouknul na tu dívku a strhl z ní peřinu. Probudila se a vykřikla.
"Drž hubu ty děvko!Jen si spolu trochu užijeme!" Srazil ji na postel a zacpal jí pusu. Druhou rukou z ní začal strhávat noční košilku.
"Nech mě, ty hajzle! Lauri, kde jsi?" Křičela jako smyslů zbavená.
"Ylönena se nedovoláš! Ten už před chvíli chcípnul!" Začal se hnusně smát.
"ne! To ení pravda!" Kopla ho do břicha a shodila ho na zem.
"Ty čubko, co si o sobě myslíš?" Začal se po ní sápat, ale ona ho praštila lampičkou do hlavy.
Zvedla se z postele a utíkala do jiné místnosti. Doběhla do kuchyně, ale Petri jí byl v patách.
"Proč se snažíš? Stejně tě dostanu!" Zařval na ni a snažil se ji dohnat.
"Nedostaneš!" Hystericky zavřeštěla a vší silou po něm hodila kovovou židli.
Nečekal to- srazila ho k zemi a zůstal nehybně ležet. Dívka na nic nečekala, vběhla zpět do ložnice, oblékla se, naházela do batohu pár věcí a chtěla utéct. Ale zarazila se. Všimla si, že do bytu vstoupili další dva muži- oba měli zbraně a vypadali nebezpečně. Schovala se v koupelně a čekala, co se bude dít. Ti dva šli nejdřív do kuchyně a tam našli Petriho, který už se probouzel.
"Ale, heleďme se, koho to tu máme?" Jeden z těch mužů mu přiložil zbraň ke spánku.
"Nechte mě!" Vyděšeně hlesl Petri.
"A co když nenecháme?" Zasmál se ten druhý muž, vytáhl nůž a bodl ho do břicha.
To, čeho se o chvíli později stala dívka svědkem, se nedá nikdy zapomenout.
Petri utekl do ložnice a ti dva muži ho tam brutálně zabili- bodali ho noži, mlátili kusy nábytku a dělali mu i daleko horší věci. Nakonec mu prostřelili hlavu a obrátili celou ložnici vzhůru nohama.
Dívka využila jejich nepozornosti a nenápadně zmizela.
O chvíli později se tam objevil vyčerpaný Lauri...~
"Proboha!" Karita se vyděšeně posadila na posteli a zírala na protější zeď. Celá se třásla a cítila, že jí po celém těle přebíhá mráz.
*To musela být ta Lauriho dívka...co když se tohle skutečně stalo? Ale jak je možné, že to byl zrovna můj sen? Je to nějaké znamení? Muselo to tak být...bylo to tak živé...co když ta dívka skutečně žije?* Karitě se honila hlavou spousta myšlenek. Podívala se na hodiny, bylo teprve 8. Byla příliš unavená na to, aby mohla přemýšlet o tom snu. Zase si lehla a během chvíle usnula. Kdyby jen tušila, že tu je ještě jedna osoba, které se zdál tentýž sen...ale kdo by to mohl být?
7.kapitola
Den se přehoupl neskutečně rychle a už zase byl večer. Karita seděla u svého notebooku a snažila se najít něco o Laurim a jeho skupině.
*Sakra...jak jen říkal to příjmení? Yl...* Usilovně se snažila vzpomenout si.
"No jasně! Ylönen!" Poskočila na židli a do internetového vyhledávače zadala "Lauri Ylönen".
Po několika hodinách prohlíženístránek o něm zjistila, že za měsíc mu bude 27, narodil se v Hellsinkách, s kapelou vydali 6 CD a spoustu dalších informací. Když ale spatřila jednu fotku, zarazila se. Lauri na ní byl s dívkou z jejího snu.
"Ona musí žít! Zeptám se na ni Lauriho..." Vyslovila svou myšlenku nahlas.
Její oči se zastavily na hodinách v rohu obrazovky.
"Do háje, čtvrt na tři...už jsem dávno měla být s Laurim!" Zaklela, zaklapla notebook a vyrazila dolů. Po cestě v kuchyni vzala vodu a porci dbešbí večeře, kterou tam sama schovala. Potichu sestoupila do podzemí a vešla do Lauriho "cely".
"Lauri, spíš?" Zašeptala a jemně s ním zatřásla.
"Cože? Né!" Cukl sebou, otevřel oči a posadil se.
Karitu to rozesmálo.
"Zase jsem ti něco přinesla..." Podala mu talíř a lahev s vodou.
"Oh...díky. Ty jsi můj huoltaja enkeli." Usmál se na ni a pustil se do jídla.
Když dojedl a pochválil Karitě jídlo, sebrala odvahu a položila mu otázku.
"Lauri...jak vypadala tvoje přítelkyně?"
Lauri posmutněl, ale dal se do řeči.
"Byla asi tak vysoká jako ty, štíhlá, měla nádherné dlouhé blond vlasy, pomněnkově modré oči a krásný úsměv...proč to chceš vědět?"
"To je jedno...jen mě to tak napadlo." Pokývala hlavou.
*To je ona...ta dívka z mého snu byla opravdu Lauriho přítelkyně.*
Ale sen Laurimu raději zamlčela. Věděla, že je to od ní sobecké, ale ať chtěla či nechtěla, musela si přiznat, že k Laurimu začíná něco cítit...
"Zítra už se nechoď." Vytrhl ji z přemýšlení Lauriho hlas.
"Proč?" Zoufale se na něj podívala. Představa, že by nemohla znovu být s ním, spatřit jeho nádherné zelené oči, cítit jeho blízkost, ji přímo ničila.
"Dnes jsem zaslechl z chodby rozhovor...pozítří mě chtějí zabít. A zítra to tu určitě budou hlídat...možná tuší, že za mnou chodíš...nechci, aby se ti něco stalo." Pohladil ji palcem po tváři.
"Lauri, ty nemůžeš umřít!" Přitiskla se k němu a po tvářích jí tekly slzy.
"Nedovolím jim, aby tě zabili!" Obtočila své ruce kolem jeho pasu.
"Neplač, tomuhle nemůžeš zabránit..." Pohladil ji po vlasech a také měl v očích slzy.
Měl ve svém srdci hrozný zmatek...přišel o svou životní lásku, ale tahle dívka ho víc než okouzlila...vzhledově byla pravým opakem Tainy- měla černé vlasy po ramena, jiskrnné zelené oči a smála se jen zřídkakdy...ale bylo v ní něco, co ho moc přitahovalo. A to si nechtěl připustit...
Leželi si v náručí a oba měli duše plné smutku...přítomnost toho druhého přinášela každému z nich alespoň trochu úlevy. Najednou se k sobě naklonili a jejich rty se setkaly v něžném polibku...tak lehkém a opatrném...
Jejich chvíle ale byla přerušena- náhle se prudce rozrazily dveře a oba v nich spatřili mohutnou siluetu...
8. kapitola
"Karito, co tu děláš?" Muž přešel rychlým krokem k nim a bezcitně chytil Karitu za paži a přitáhl k sobě.
"Tati?" Překvapeně hlesla.
"Ptal jsem se, co tu děláš?" Zakřičel na ni.
"jsem tu s Laurim, nevidíš?" Vytrhla se mu. Ani nevěděla. kde se v ní vzala ta odvaha odporovat mu. Snad to bylo tím, že tu s ní byl Lauri?
Ale ten to všechno jen vyděšeně pozoroval, sedíc na posteli.
"Takhle se mnou mluvit nebudeš!" Lucian jí vztekle vrazil facku.
"Okamžitě půjdeš se mnou!" Rozzuřeně ji chytil a vlekl pryč.
"A co když nepůjdu?" Znovu se mu vytrhla a šla k Laurimu.
"Ale půjdeš!" Popadl ji a odtáhl z místnosti ven. Karita si jen stihla vyměnit zoufalý pohled s Laurim. a když už byli na chodbě, zaslechla jeho volání:
"Karito, promiň! Nechtěl jsem tě dostat do problémů!"
"Lauri, ty za nic nemůžeš! Neboj se o mě, nic se mi nestane- radši dávej pozor na sebe!!!" Zakřičela směrem k němu, ale pak už podlehla svému otci.
Jen za nimi zapadly dveře jeho pracovny, Karita se znuděně posadila a čekala na řev svého otce. Už ji nebavilo být jeho poslušnou holčičkou, která udělá všechno, co tatínek nakáže...a jeho vzteklé výlevy ji vůbec nezajímaly.
Ale řevu se nakonec nedočkala. Lucian byl příliš chytrý na to, aby jí udělal tu radost a ztropil scénu...stejně by to k ničemu nevedlo. Místo toho si sedl za stůl a klidně se zeptal.
"Co jsi tam teda dělala?"
"Už jsem ti to řekla jednou, byla jsem tam s Laurim!" Odpověděla beze špetky zájmu.
"Ale proč? Vždyť zabil tvého bratra!"
"Nezabil ho! Já to vím! A i kdyby to udělal, nevadilo by mi to- Petri byl hrozná svině..." Jedovatě zasyčela.
Lucian poslední větu přešel a klidně pokračoval.
"Ale proč jsi tam s ním byla?"
"Chtěla jsem mu pomoct...bylo mi ho líto!" Podívala se na něj.
"Tohle už je teď stejně jedno...zítra bude mrtvý." Odvětil jí Lucian.
Karita se rozčílila, vyskočila ze židle a bouchla pěstmi do stolu.
"Proč? Nevíš, jestli Petriho zabil! Nemůžeš ho jen tak chladnokrevně odpravit! Slyšíš? NEMŮŽEŠ!!!!!" Křičela jako smyslů zbavená.
"Proč bych nemohl?" Optal se jí nevzrušeně Lucian.
"Protože jsem se do něj zamilovala, chápeš to?? MILUJU HO!!" Zařvala Karita bezmocně a sesunula se na zem.
"Nemůžeš ho zabít! A jestli to hodláš udělat, zabij i mě!" Z očí se jí valily proudy slz.
"Tak dobře...jsi moje dcera, a proto pro jednou ustoupím..." Vstal ze židle a Karita k němu vzhlédla.
"Ale nebudeš to mít vůbec jednoduché...dobře si to rozmysli, ještě máš čas říct ne! Jsou 4 hodiny ráno- když mi do 48 hodin seženeš důkaz o tom, že Ylönen tvého bratra nezabil, nechám ho žít a můžete si dělat, co budete chtít...když ne, oba zemřete! Tak jsi to chtěla?"
Karita šokovaně přikývla. Věděla, že riskuje vlastní život, ale moc si přála, aby Lauri zůstal naživu...a tohle byla jediná možnost...
"Můžeš jít." Otec jí pokynul ke dveřím.
Vyšla z pracovny a šla k sobě do pokoje...co má teď sakra dělat?
Buď zachrání Laurimu život...nebo oba zemřou.
Zarudlýma očima pohlédla na postel a vzápětí do ní dopadla a tvrdě usnula. Ráno něco vymyslí...
9. kapitola
Netušila však, že její sen z předešlé noci bude pokračovat a lecos jí napoví...nebo ještě nenapoví?
***Lauri proběhl celý dům, neustále zoufale volajíc jméno své přítelkyně a nakonec se zastavil v prázdné krvavé ložnici.
Chvíli klečel na zemi a tiše vzlykal a potom vzhlédl, sebral z polštáře dívčin řetízek, který jí strhl Petri a ze země zvedl její fotku a zastrčil ji do kapsy. Poté přešel ke dveřím, rozhlédl se po místnosti a chtěl odejít. Ale neodešel- místo toho se sesunul na zem a ztratil vědomí.*** Karitu probudil výstřel.
"Lauri!!!" Vykřikla, popadla župan a vystartovala z pokoje.
Doběhla až do místnosti, ve které Lauriho věznili, ale nikdo v ní nebyl.
"Co tu hledáš?" Ozval se za ní chladný hlas a Karita se lekla.
"Tys ho zabil!" Prudce se otočila na svého otce, v očích šílenství.
"Nezabil, nemusíš se o něj bát. Je v bezpečí..."
"A co ten výstřel?" Zuřivě do něj strčila.
"Říkejme tomu...osobní záležitost. Lauri je v pořádku, ale neřeknu ti, kde je."
"Ale já ho musím vidět!"
"Nesnaž se...neuvidíš. A teď běž spát." Usadil ji její otec.
Karita znepokojeně došla do svého pokoje a lehla si do postele, ale spát nemohla.
*Doufám, že otec nelhal a Lauri je opravdu v pořádku. Ale co měl znamenat ten dnešní sen? Je to jako příběh na pokračování a někde v něm se určitě skrývá nápověda, která mi ukáže, co mám udělat...* Hlavou se jí honila spousta myšlenek.
*Kdybych se nevzbudila, možná už bych to věděla...musím zase usnout a zjistit, jak ten sen pokračuje...* Byla sice hodně nervózní, ale nakonec se jí to přece jen podařilo. Jenže žádný sen už se jí nezdál...
Lauri ležel zase v nějaké tmavé místnosti a snažil se vzpamatovat z této noci.
Bál se o Karitu a tiše doufal, že je v pořádku. Od té doby, co ji její otec odtáhl, o ní Lauri nezaslechl ani slovo. Jen ho odvedli jinam. Vypadalo to tu o něco lépe, ale to nevnímal. Cítil, že má horečku a bylo mu hrozně špatně. Celý svět se s ním točil a o čase ztratil pojem už dávno. Usilovně myslel na Karitu a tolik si přál, aby se jí nic nestalo...na téhle dívce mu hodně záleželo... Doufal, že se v noci u něj zase objeví a pomůže mu. Ale najde ho vůbec?
Jeho tělo se zmítalo v křečích a po tvářích mu stékaly slzy utrpení.
Chtěl křičet, ale nemohl- řezavá bolest v krku mu to nedovolovala. Byl jako omámený a všechno viděl jen v mlze...a byl tak bezmocný- mohl jen ležet a tiše snášet to utrpení. A smrt jako by kroužila už tak blízko....
Komentáře
Přehled komentářů
je to moc pěkný , autorka má talent , jen kde je konec ? ctělo by to konec .. prosím.... jinak koukám že je to dost starý ... je to krásný !
hezký
(Lucius , 8. 8. 2012 11:28)